Ale ze včerejších sedmaosmdesáti tisíc webových příznivců akce nazvané „Cage Against The Machine“ se zdá, že dnes už je Cagův postoj mnohem srozumitelnější. Skladbu, kterou prohlásil za svou nejdůležitější, mínil jako pauzu, jež na chvíli utiší hudbu a dovolí nám uslyšet skutečný svět. Když se v nahrávacím studiu sešli hudebníci z desítek kapel (Orbital, Madness, U. N. K. L. E., Kooks) ke společnému mlčení, iniciátor Hilliard je oslovil dopisem a navrhl „oslavit prostor mezi věcmi, nezáměrné zvuky, díky nimž je svět světem“. Vznikl tak singl, který od pondělka stoupá v prodejních žebříčcích: na britském Amazonu je už třetí. Zisk míří k pěti vybraným charitám. Hodně příznivců bere tichý útok na Number One jako opozici vůči hudbě, která by jinak nepochybně zvítězila: krátkodechým hitům z televizního X Factoru, jehož producent Simon Cowell se stal v Británii modelovým zástupcem showbyznysového desperáta. Ti, kdo teď s 4’33’’ usilují o „opravdu tichou noc“, možná ani netuší, jak blízko jsou Cageovým původním úmyslům. Pár měsíců před napsáním skladby si skladatel vystřihl z novin článek o „tichých“ deskách pro jukeboxy, jež dovolovaly hostům vystřídat kulisu šlágrů za trochu klidu. Je to zvláštní, že se za ticho už i platí? Možná je to jen podobné jako s balenou vodou: časy se mění. Za pár dnů se dovíme, zda spiklenci ticha dosáhnou svého.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
