Vstupenka do kriminálu
Klíčem k potížím Rudolfa Dudy je sobota. Většina křesťanských církví uznává jako Hospodinem požehnaný den odpočinku neděli, ale adventisté představují výjimku: drží se Starého zákona a právě sobota je pro ně svatým dnem. V sobotu nesmějí pracovat. V normální svobodné společnosti je to každému jedno. V Československu padesátých let to byla vstupenka do kriminálu.
Rudolf Duda se narodil v květnu roku 1929 v Košicích. Po válce navštěvoval školu biblických studií, chtěl se stát adventistickým kazatelem. Roku 1950 však režim církev adventistů zakázal a školu zrušil. Rudolf Duda si našel práci v dolech (v sobotu na šachtu nemusel), ale o rok později dostal povolávací rozkaz. Nastoupil k vojenské jednotce - a jak vyprávěl reportérovi sdružení Post Bellum, brzy došlo k nevyhnutelnému střetu:
„Přišla sobota a nástup do zaměstnání. Já jsem se přihlásil, že nepůjdu. Jak byla nastoupená celá kasárna, tak mi velitel přikázal: ,Pušku, sumku, bodák a nastoupit!‘ Já říkám, že nenastoupím. Před celými kasárnami mi opakoval příkaz. A já říkám, že nemohu, že v sobotu nepracuju. Okamžitě mě zavřeli do samovazby a už mě nepustili. Byl jsem tam až do pondělí, kdy přišla eskorta a odvezla mě do Košic.“
Rudolf Duda žádal, aby mu dovolili „napracovat si“ sobotu v jiné dny. Marně. Byl odsouzen na tři roky za neuposlechnutí rozkazu a eskortovali ho do lágru na Jáchymovsku. Situace se ovšem opakovala: odmítal v sobotu pracovat a byl opakovaně zavírán do korekcí, stejně jako jiní adventisté, s nimiž se v dolech Nikolaj a Eliáš setkal. Později vymysleli bachaři ještě tvrdší trest: sobotní absentéři museli stát venku na mraze:
„Jednou jsem stál sám a bratr Jan Kloda, který na tom byl stejně, nepřicházel. Tak jsem si říkal, že to chudák nevydržel a šel do práce. V duchu jsem se modlil a najednou vidím, že jde ke mně. Tak jsme tam spolu stáli, a aby to bylo snesitelné, začali jsme si zpívat nějakou píseň. Zařvali na nás: ,Pryč od sebe a nemluvte spolu!‘ Tak jsme jen stáli. Nejhorší bylo, když přišel sníh a vánice. Jednou už jsem měl sníh do půl kolen a říkal jsem si, že už to nemůžu vydržet. Ale začal jsem se hýbat a nakonec se mi ulevilo.“ Po propuštění prošel Rudolf Duda ještě službou v Pomocných technických praporech, pak pracoval jako horník. Kazatelem se stal až v časech politické oblevy, v roce 1965.
I my máme svého boha - Lenina
Svědek Jehovův Ladislav Šmejkal se narodil v roce 1933 a do kriminálů se dostal za to, že patřil ke skupině studentů, která na Semilsku vylepovala protikomunistické letáky. Roku 1953 byl odsouzen ke čtrnácti letům vězení za velezradu - s jehovisty se poprvé setkal ve vazbě. Po soudu ho odvezli na Jáchymovsko na uran a postupně byl vězněn v několika pracovních lágrech: sedm let strávil v táboře Bytíz, kde se také nechal tajně pokřtít. Když se Ladislav Šmejkal v „amnestijním roce“ 1960 dostal na svobodu, přihlásil se dobrovolně na šachtu. Doufal, že se tak vyhne vojně, protože jehovistům jejich víra zakazuje sloužit ve zbrani. Šmejkal měl smůlu, povolávací rozkaz ho dostihl. A tak šel a oznámil na vojenské správě, že k jednotce nenastoupí:
„Divili se, že nechci jít na vojnu. Když jsem jim říkal, že je to z důvodů svědomí, že bible říká nezabiješ, odpověděl mi nějaký důstojník: ,Věřit v boha, to je pěkný, ale my máme taky našeho boha, nemysli si.‘ Říkal jsem, že jistě, že každý má něco - a on povídá: ,Ten bůh je za tebou, otoč se!‘ A za mnou visel obraz Lenina. To byl jejich bůh... K útvaru jsem tedy nenastoupil a asi za čtyři dny pro mě přijeli.“
V březnu 1961, po letech věznění, byl Ladislav Šmejkal odsouzen jako odpírač vojenské služby k dvouletému trestu. K tomu mu ovšem připočetli i zbytek trestu předchozího (ten byl prominut pouze podmíněně). Věznice opustil teprve roku 1968.
lidovky.cz Další příběhy naleznete na www.lidovky.cz/bezpravi
O autorovi| Adam Drda, redaktor Rádia Česko
