Petr Hejný: Chtěl jsem toho policajta zmlátit
Ročník: 1952 V listopadu 1989: redaktor v Albatrosu V listopadu 2009: redaktor ve Slovartu VPraze už je zase listopad, ale Petr Hejný si stále vystačí s krátkým rukávem. „Sedneme si venku, tady je moc horko,“ vyhání nás na mráz podsaditý chlap, který figurou a mocným vousem připomíná topiče na zaoceánském parníku. Povoláním Petra Hejného byla ovšem práce redaktora v nakladatelství Albatros.
Normalizaci strávil Petr Hejný ve „vnitřní emigraci“, noviny nečetl, na zprávy nekoukal, kdy padne režim, se neodvážil předpovídat. „Když to bouchlo v Polsku a Německu, všichni jsme se těšili, kdy to bude u nás. Čekali jsme, ale datum si málokdo troufl tipovat. Věděli jsme, že je tu milionová armáda, milicionáři a že Češi nejsou tak odvážní, aby proti tomu šli s holýma rukama.“ To ostatně platilo i pro Petra Hejného. „V lednu 1989 za mnou přišel kolega z Albatrosu Kamil Černý s peticí za propuštění Václava Havla. My jsme to měli doma rozdělené tak, že manželka, která pracovala v antikvariátě za minimum peněz, podepisovala a angažovala se a já, protože jsem bral víc, jsem se držel zpátky, abychom měli z čeho živit rodinu. Takže manželka to Kamilovi podepsala a já ne. Byl jsem podělanej.“
Pak žena Petra přemluvila k účasti na průvodu, který měl uctít památku nacisty zavražděného studenta Jana Opletala.
„Když jsem viděl, jak jsou ulice plné, byl jsem nadšený. Na nábřeží nás muselo být nejmíň třicet tisíc. Byla to paráda. Z Národního divadla nám mával Boris Rösner a ostatní herci, atmosféra výborná! A pak jsme přišli na Národní a tam se to zaseklo. My se ženou jsme zůstali někde na úrovni jazykové školy, takže jsem přesně nevěděl, co se vepředu děje.“ Situace nabrala spád, když byl průvod uzavřen i z druhé strany. Ve chvíli, kdy na každé straně ulice vznikla průrva ohraničená mlátícími těžkooděnci, dal se shluk lidí do pohybu. „Lidi se hnali ven a v tu chvíli moje žena zakopla a spadla. Nejspíš by ji ušlapali, ale já byl cvičený z karate, tak jsem nad ní udělal klik, než se vzpamatovala. Lidi se rozráželi o mě a ona se mohla postavit,“ vybavuje si Petr Hejný okamžik, kdy mu bylo nejhůř.
Gubernie Moskvy
Poté, co společně překonali kritický moment demonstrace, čekala je ještě cesta k policejnímu kordonu, uličce vedoucí do Mikulandské. „Tam, kde je dneska pomník, stáli všichni z pohotovostního pluku v bílých helmách a s obuškama a před nima stál malý poručík s paragánským fialovým baretem. Viděl jsem, že jim velí, tak mu říkám: ,Hele, nech projít aspoň ty ženský, my chlapi si to tady potom nějak vyříkáme, ale ty ženský bys mohl pustit.‘“ Velící důstojník si Hejného slova vyložil jako nemístný útok na veřejného činitele. „Zbrunátněl a začal řvát: ,Komu tykáte?!‘ Vrhnul se na mě a začal mi masírovat záda pendrekem. Jenže za prvé jsem byl trénovaný z karate a za druhé on byl nejmíň o hlavu menší. A zkuste mlátit někoho, kdo stojí nad vámi, ten úder nemá žádnou sílu. Tak mě chvilku bil, mezitím prošly nějaké ženské a jemu začalo docházet, že jeho donucovací prostředky se míjí účinkem. Lechtal mě na zádech, tak jsem mu pak slíbil, že už mu nebudu tykat, a on mě po nějaké době pustil. Nejspíš i proto, že jsem byl starší, bylo mi šestatřicet, a oni šli hlavně po těch mladých, ti představují největší nebezpečí.“
Po aktivní účasti na dalších demonstracích a několika měsících nadšení, kdy „dokonce četl noviny“, euforie Petra Hejného opustila. Dnes se opět nachází ve „vnitřní emigraci“ a o současnosti smýšlí velmi skepticky.
„Já jsem poněkud prudší povahy, takže bych musel vzít kalašnikova a jít. Takoví lidi jako Paroubek by se měli poslat do Ruska k jeho kamarádům, a tam ať si žije. Naši budoucnost růžově moc nevidím, nakonec se staneme, jak říkal můj tchán, gubernií Moskvy.“ Pokud k tomu dojde, nejspíš Petr Hejný opráší své kimono.
Josef Holeček: Režim se hroutil na nábřeží
Ročník: 1961 V listopadu 1989: aspirant na Katedře estetiky FF UK V listopadu 2009: historik umění a poradce v oblasti obnovy památek Stačí letmý pohled po předsíni majestátního bytu v honosném činžáku v centru Prahy, aby návštěvník věděl, že vstupuje do uměleckého prostředí: u zdí vitráže, na stěnách obrazy moderních malířů, mezi nimi i ty, které malovala paní domu. Byt Josefa a Moniky Holečkových toho ale skrývá víc. Mimo jiné i unikátní sbírku „revolučních“ plakátů, na jejichž tisku a distribuci se oba manželé podíleli.
Josef Holeček byl v roce 1989 aspirantem na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, o režimu panujícím v tehdejším Československu neměl nejmenší iluze, opoziční akce navštěvoval pravidelně. „Vedla mě tam touha dát najevo, že bych si přál něco jiného, protože v ostatních státech Varšavské smlouvy postupně socialismus padal a tady se nám zdálo, že se toho děje málo.“
Metro na mříž
Stejné pohnutky pak Josefa Holečka přivedly i do průvodu, který 17. listopadu 1989 vyrážel z Albertova. Na tu cestu si vzpomíná velmi živě. „Nálada byla uvolněná, všude bylo prázdno, všechno vyklizeno, takže to bylo skoro až triumfální. Vybavuji si jasně pocit nadšení, euforie. Z toho zástupu lidí sálala síla, větší než u předchozích demonstrací, kterých jsem se zúčastnil.“ Když průvod zahnul na Národní třídu a posléze zastavil, nacházel se Josef Holeček u Paláce Metro. „Jelikož jsme nic neviděli, neměli jsme ani strach. Ten propukl, až když průvod začal být rozháněn. Část demonstrantů policajti zatlačili ke vchodu do pasáže Metro, která byla ale uzavřena mříží. Policajti na nás jenom tlačili, nikoho v té chvíli nemlátili, ale mačkali nás na velké skleněné výlohy, které se výrazně prohýbaly, takže jsme měli strach, že prasknou, což by někoho mohlo stát život. Policajti přitom používali psy a jejich štěkot společně s mačkáním v davu, to byly pocity, které byly hodně stresující.“
Když se tlak uvolnil, zjistil Josef Holeček, že lidé unikají mezi dvěma řadami policistů, kteří prchající demonstranty vyprovázejí ranami. „Uličku tvořili na každé straně čtyři policajti a mezi nimi se individuálně probíhalo, každý jak uměl. Snažil jsem se samozřejmě proběhnout tak, aby mě netrefili, nicméně jsem dostal čtyři rány přes stehna a záda. Takhle osobní fyzický kontakt s represí jsem do té doby nezažil. V okamžiku probíhání ty rány bolestivé nejsou, jde spíš o štípnutí a trvá několik hodin, než se rozleží. Adrenalin přehluší všechno ostatní a vy se snažíte jenom proběhnout. Máte ale strach a jste ve stresu, já měl dokonce následující dva dny teplotu, jak mi pak lékař vysvětlil, protože se tělo věnovalo léčení modřin a podlitin. Právě potřeba nás vyděsit byla samozřejmě důvod, proč to rozehnali tímto způsobem. Aby si to lidé pamatovali a už na další akce nechodili.“
Alespoň rok
S odstupem několika hodin ale Josefu Holečkovi docházel rozsah a také možný dosah demonstrace i zásahu proti ní. „Měl jsem pocit, že oni to nevyhráli, když nás zmlátili, že to takhle neskončilo, ale bude to nějakým způsobem pokračovat. Takže přes veškerý strach jsem měl dobrý pocit a už tehdy jsem se domníval, že by mohlo jít o bod zlomu. A ten pocit jsem měl, už když jsme šli po nábřeží. Průvod vytvářel úplně novou sílu a já získal dojem, že režim se hroutí a to, co se stalo na Národní, bylo jen zdržení.“
V následujících dnech se manželé Holečkovi účastnili demonstrací a zapojili se do činnosti výtvarného centra v Mánesu a Špálově galerii. „Dělal jsem vše, co bylo potřeba, a užíval si atmosféru, která i přes různé strachy, že přijedou lidové milice, byla euforická.“
Skutečné nadšení vydrželo Josefu Holečkovi „alespoň rok“ a nespokojený není ani dnes. „Politická a ekonomická svoboda otevřela netušené možnosti. V tomhle směru mě vývoj v zásadě nezklamal. Vše ostatní je obraz společnosti.“
Vojtěch Pokorný: Vybral jsem si odpor
Ročník: 1971 V listopadu 1989: mistr na stavbě JE Temelín V listopadu 2009: obchodní manažer firmy zabývající se říční plavbou Když v podvečer 17. listopadu 1989 přicházel Vojtěch Pokorný k Albertovu, mohl si připadat jako lehce znuděný rutinér, skalní příslušník opozice, který se jde podívat, jak to s posvěcením úřadů dělají studenti, vesměs svazáci. Jakkoliv byl teprve osmnáctiletý, byl jedním z aktivistů protirežimního Hnutí za občanskou svobodu, měl za sebou řadu výslechů na StB a doma v šuplíku čerstvé rozhodnutí soudu, který ho uznal vinným z přečinu proti veřejnému pořádku, jak zněl úřední popis účasti na srpnové protirežimní demonstraci na Václavském náměstí. Přesto tenhle vysoký mladý muž působí velice skromně a takřka plaše, rozhodně nemá potřebu hrát si na mučedníka disentu. Prostě se mu jen nelíbil život v socialismu.
„Hrozně mě ten systém tenkrát štval, takže jsem si i s vědomím možných rizik vybral odpor proti němu. Asi to sice zní blbě od tehdy osmnáctiletého člověka, ale takhle jsem to vnímal. Hlas Ameriky jsem poslouchal každý den už od druhé třídy a k Vánocům jsem tehdy chtěl jenom rádio, které má větší vlnový rozsah.“
Sedmnáctého listopadu se tedy Vojtěch Pokorný šel podívat na studentský průvod. „Nic moc jsem od toho nečekal, protože tenkrát studentské hnutí nemělo žádné opoziční struktury, byli to lidi z SSM a nijak se vůči režimu neprojevovali. Dívali jsme se na ně jako na ty, kteří se vezou. Proto mě mile překvapilo, že se v průvodu objevily transparenty s protirežimními hesly. To jsem nečekal.“
S průvodem došel Vojtěch Pokorný až na Národní třídu, kde skončil izolován mezi dvěma policejními kordony na úrovni Ústavu státu a práva a stejně jako ostatní čekal, co se bude dít.
„Rozhodně jsem neměl pocit, že jde do tuhého nebo že končí legrace. Lidi prostě dostanou pendrekem a to je všechno. To už jsem zažil, takže to nebylo nic, z čeho bych měl mít strach. Studenti, kteří něco takového zažívali poprvé, byli vyřízení, to bylo vidět, ale já osobně nečekal, že by někoho zabili. Dostanou pendrekem a půjdou domů. Co jiného?“
Jako ovce na porážku
Vojtěcha Pokorného fascinovala jedna věc: pasivita demonstrantů, kteří nejprve nečinně, za zpěvu písní a skandování hesel, čekali na akci policie a pak se nechali bez jakékoliv protiakce brutálně mlátit. „Lidi šli jako ovce na porážku. To mě štvalo. V Polsku by něco takového neprošlo. Nenásilí bylo tehdy u nás natolik glorifikované, že to snad komunisti plánovaně podsouvali lidem do hlav. Neříkám, že jsme se měli rvát, ale byla možnost se z toho aktivně dostat. Tomáš Zelenka z Hnutí za občanskou svobodu nesl transparent s nápisem Demokracie pro všechny. Když pak cestou u jednoho ze zátarasů na Vyšehradě vznikl problém a první potyčky, transparent sundal a tou tyčí jednomu policajtovi pěkně naložil. To se mi líbilo. Trochu si zjednat respekt neuškodí.“
To je on!
V duchu této myšlenky se Vojtěch Pokorný pokusil dát dohromady skupinku lidí, kteří by policejní kordon protrhli, a tím by sobě i ostatním umožnili útěk. Marně. Na jeho výzvy nikdo nereagoval, pouze na sebe upozornil zasahující policajty. Když vběhl do uličky, zaslechl jen, „to je on!“, a pak mu jeden z příslušníků podrazil nohy. „Zůstal jsem ležet a dostal slušnou nakládačku. Opravdu pořádnou. Přes ledviny, mezi nohy. Ležel jsem a policajti do mě šili obuškama.“ Když rány přestaly, dopotácel se na okraj podloubí, kde ho sebral kamarád Kamil Černý a s pomocí několika přátel ho odvedl ke známému na Klárov, kde ho ošetřili.
„Od převratu jsem každých pět let dělal něco trochu jiného,“ usmívá se Vojtěch Pokorný. „Třeba jsem vystudoval filozofii. Dneska mám rodinu, děti a dobrou práci a jsem spokojený.“
Filip Kučera: Rodiče by mě nepustili
Ročník: 1975 V listopadu 1989: žák 8. třídy ZŠ V listopadu 2009: odborný referent na odboru řízení pomoci z Evropského sociálního fondu na ministerstvu práce a sociálních věcí Filip Kučera mluví potichu, precizně formuluje a šetří gesty. Snadno si ho lze představit jako žáka osmé třídy základní školy Československokubánského přátelství, který se s rozvahou a promyšleně rozhodne vypravit se do listopadového průvodu z Albertova prostě proto, že ví, „co je dobře a co špatně“. Nejmladší syn rodičů-intelektuálů, v jejichž domácnosti se samozřejmě poslouchaly „štvavé vysílačky“ Svobodná Evropa a Hlas Ameriky a probírala politika, byl kritikou režimu „nasáklý a na svůj věk dost dobře informovaný o tom, co se děje“. Svůj úmysl navštívit samostatně shromáždění svolané na 17. listopad si ale nechal pro sebe.
„Naši o tom mluvili dlouho dopředu jako o něčem zvláštním, o oficiální, povolené studentské akci, kterou neorganizují disidenti, takže se tam všichni chystali. Nepamatuju se, že by mi to přímo zakazovali, spíš asi nikdo nepočítal s tím, že bych tam šel. A já jsem jim samozřejmě neřekl, že se tam chystám, protože to by mi to nejspíš zakázali. Určitě jsem si nepředstavoval, že budu u pádu režimu. Byla to spíš touha vidět něco zajímavého. A taky jsem cítil i cosi jako povinnost postavit se za správnou věc. Neměl jsem sice žádný plán a rozhodně jsem sám sebe neviděl jako odbojáře, který chtěl stanout v čele bojůvky na základce nebo v pionýru, jasně jsem ale cítil, že situace v zemi je špatná a systém je neudržitelný. Chtěl jsem být u toho a možná i aktivně přispět ke změně.“
Na Albertově se Filip Kučera připojil k průvodu na Vyšehrad, byl na Slavíně a srocení neopustil, ani když kdosi vyhlásil, že se jde na Václavské náměstí. „Z nábřeží zahnul průvod na Národní. Vybavuju si hlavně nebývale velké množství lidí všech generací, nejen studentů, ale i důchodců, lidi se přidávali po cestě a atmosféra byla zajímavá, protože bylo vidět, že se účastníci nebojí a chtějí vyjádřit svůj názor. Nechtělo se mi zůstat někde vzadu, pohyboval jsem se víceméně v čele průvodu, takže když se došlo na Národní třídu k prvnímu kordonu, tak jsem byl v třetí nebo čtvrté řadě zástupu.“
Předpokládaná panika při pohledu na kordon policistů vycvičených k rozhánění demonstrací se u Filipa Kučery nedostavila. „Musím říct, že jsem určitě měl respekt, opravdu to nevypadalo dobře. Navíc průvod zablokovali i zezadu, takže nebylo kam utéct. Příjemný pocit to nebyl a strach jsem měl, ale v tu chvíli jsem to bral poměrně realisticky a říkal si, že už jsem tady, odejít se nedá, tak se stane, co se má stát. Určitě jsem nečekal brutální zásah. Lidí tam bylo hodně, navíc jsem věděl, že akce je povolená, takže tím jsem se uklidňoval a situace mi tak vážná nepřišla.“
Když se kordon policistů pohnul, situace se stala vážnou velmi rychle. „Bylo mi jasné, že teď jde do tuhého. Mě to vytlačování hnalo do podloubí u Mikulandské. Policajti tam stáli za sloupama, aby je dav nestrhl a aby zároveň měli možnost zpoza sloupu mlátit obuškama ty, kteří tudy proudili. Já měl štěstí, že jsem se touhle uličkou celkem rychle dostal ven. Jen jeden z pendreků mě těsně minul a lehce štrejchnul, ale pořádnou ránu jsem nedostal.“
Mikulandská ulice, a na tom se shodují všichni zúčastnění, jako by byla hranicí do jiného vesmíru. Jakmile se demonstrantům podařilo s větší či menší újmou proběhnout policejní uličkou, ocitli se v zóně naprostého a vzhledem k situaci pár metrů za jejich zády až neuvěřitelného klidu. Jen na konci ulice stál připravený anton, do kterého policisté sbírali ty, kteří byli příliš aktivní nebo jim prostě přišli pod ruku. Rozhodl se proto hledat jinou únikovou cestu. „Přede mnou byla skupinka studentů a já viděl, jak zabíhají do jednoho z domů, tak jsem tam vběhl taky. Ti přede mnou mezitím našli otevřené okno, kterým se dalo prolézt na půdu. Vlezl jsem za nima a tam jsme se schovali a čekali, dokud nenastal klid.“ Po necelých dvou hodinách vyšel Filip ven. Na místě, kde před chvíli tekla krev, byl naprostý klid. „Byl to zvláštní pocit, protože na místě už jezdily úklidové vozy a čistily nánosy vosku ze svíček a stopy krve na dlažbě. Opatrně a velmi ostražitě jsem došel na stanici, sedl na metro a jel jsem domů.“
Tam dorazil z celé rodiny jako poslední a nezbylo mu tak, než svým rodičům, kteří byli „šílení strachy“, přiznat, kde se uplynulý večer pohyboval. Pro rodinu Kučerů tak začala revoluční éra už 17. listopadu. Fakt, že následující demonstrace probíhaly už bez policejního zásahu, přesvědčil Filipa, že skutečně „byl u toho“. „Tahle demonstrace byla bodem zlomu, byla to opravdu veliká akce s úplně jinou skladbou účastníků než předchozí demonstrace. Navíc se říkalo, že tam umřel jeden student, čemuž jsem věřil.“ Následující dny na základní škole Československo-kubánského přátelství přinesly spoustu emocí. „Učitelé se rozdělili na skalní komunisty, kteří nadávali, a na ty, kteří plakali, že celý život čekali, až se něco takového stane.“
Dnes je Filip Kučera zkušeným úředníkem na ministerstvu práce a sociálních věcí a má zcela jasno, že jeho kariéře pomohla v prvé řadě listopadová demonstrace. „Díky téhle změně jsme se dostali do Evropské unie, a díky tomu mám dneska zajímavou práci. Těžko bych se dostával na Fakultu mezinárodních vztahů na VŠE v Praze, kterou jsem vystudoval, protože ta byla za socialismu hodně kontrolovaná a profízlovaná,“ uzavírá dvojnásobný otec, kdysi práče sametové revoluce.
***
To vytlačování mě hnalo do podloubí u Mikulandské. Policajti tam stáli za sloupama, aby je dav nestrhl a aby zároveň měli možnost zpoza sloupu mlátit obuškama ty, kteří tudy proudili. ”
