Z pravomocně odsouzeného Kajínka je dnes v očích veřejnosti hrdina a z odbojáře Paumera vrah - postěžoval si při čtvrtečním obědě s novináři premiér Petr Nečas.
Na první pohled to tak opravdu vypadá. Ještě nikdy jsem nezažil kolem žádného filmu takovou hysterii jako kolem Jáklova „Kajínka“. Všechny týdeníky i deníky pochopily to, co jsme zaznamenali s úžasem už při prvních reportážích o nejslavnějším českém vězni před deseti lety my dva s Jankem Kroupou: že jeho samotné jméno je jakýmsi zaklínadlem, které když se vyřkne, ucho občana jaksi záhadně zpozorní. A lhostejno, jde-li o kuchařku, nebo o neurochirurga.
Televizi Nova v únoru roku 2002 přitáhl k obrazovce náš speciál neuvěřitelné tři miliony dvě stě tisíc diváků (převálcoval dokonce první díl kultovního seriálu Černí baroni), tištěným médiím zvedal náklady stejně neuvěřitelným způsobem minulý a tento týden. Došlo tak k paradoxní situaci, že média, která brala nejdřív kampaň kolem filmu jako nutné reklamní zlo, začala sama o Kajínkovi i o filmu psát víc a vytvořila princip sněhové koule. A protože počet žurnalistů, kteří se téhle tematice dlouhodobě věnují, je dost omezený a stav informací rovněž, musel jsem dělat to, co bych jako novinář nikdy nedopustil: odpovídat na stále tytéž otázky týmiž odpověďmi.
Česká televize dokonce porušila zaběhaný mediální úzus, že televize, která film nekoupí, o něm ani žádné zmínky nevysílá, aby nedělala reklamu konkurenci. A když jsem odmítl přímý vstup do nočních Událostí a komentářů s tím, že budu zrovna na premiéře, neváhala poslat přenosový vůz. To samozřejmě neuvádím proto, abych se chlubil vlastní důležitostí, ale abych dokumentoval důležitost tématu jménem Kajínek.
Přesto bych rád krutý premiérův bonmot přece jen přiopravil. Jakkoli je Kajínek pravomocně odsouzený vrah, veřejnost ho nevnímá jako hrdinu, nýbrž jako oběť. Oběť systému, kde dál jsou zločinci s policisty i s představiteli justice jedna ruka. Ostatně proč se vracet v čase? V tentýž týden, kdy americká policie slavnostně pochytala hned tři české, léta hledané zločince, vyšlo najevo, že česká ministryně spravedlnosti nejméně další tři pustila. Tím, že podala velmi podezřelé stížnosti pro porušení zákona. Takže podvodníka, který ukradl tři miliony, sice slavnostně předají do českého vězení, ale dva zloděje, kteří ukradli sedmdesát milionů z přepravního auta, už nejspíš nikdo neuvidí.
Začal-li se tedy Kajínek před lety stávat populární osobností, pak jen proto, že jsme my začali na základě faktů pochybovat o jeho vině. A stejně tak je nutno přiopravit premiéra i v druhé části bonmotu: na rozdíl od Kajínka, který možná nevraždil, bratři Mašínové ani Paumer nikdy nepopírali, že vraždili. Otázkou, která vzbuzuje tolik emocí, je jen to, zda měli vyšší morální právo vraždit, když zabíjením sledovali i vyšší morální cíle: osvobození republiky z područí komunismu. Tuhle otázku mi sice nikdo nepoložil, ale kdyby ano, odpověděl bych stejně jako na ty kolem Kajínkovy viny: že nevím. Je opravdu těžké rozhodnout, zda zaslouží ocenit, nebo odsoudit. Zvlášť když se ocenili kdysi už sami tím, že unikli do svobodného světa a nikdy nebyli za své zabíjení dokonce ani souzeni, natož odsouzeni.
Ona ta otázka, co jsme vlastně v očích veřejnosti, je sama o sobě pomíjivá. Uvědomil jsem si to, když jsem přišel zase po roce do Novy a dívenka v recepci otočila lhostejné oči k počítači: „Klíma? A už jste tu někdy byl?“
