Do prostředí českých historiků vůbec nezapadal. Od jeho generačních druhů ho dělila propast zkušenosti, osudu a snad i temperamentu. Jeho curriculum vitae svědčí o dobrodružné povaze, píli a zarputilosti hraničící s umanutostí.
Narodil se v roce 1923 v Heřmanicích u Ostravy jako druhé dítě nezámožných rodičů - jeho otec byl výpravčí a matka nejprve výčepní a později majitelka obchůdku s dámským prádlem. Sotva patnáctiletý utekl z domova do Polska, aby se připojil k exilovému vojsku. „Matka za mnou do Krakova přijela, dala mi pár facek a vzala mě domů,“ vzpomínal na to v rozhovoru s Pavlem Palečkem. Od února 1943 byl nasazen na práci v Německu a na konci války jen náhodou unikl popravě, když se chtěl připojit k partyzánům v Beskydech.
Po válce začal studovat právo a politicky se angažovat. Již tehdy jednal nekompromisně a impulzivně. V pamětech Šel jsem svou cestou vzpomíná, jak jej jako člena národně-socialistické strany v květnu 1946 „vytočil“ povolební komentář Ivana Herbena v Českém slově: „Okamžitě jsem zašel do holešovického sekretariátu strany, a věren své nátuře, roztrhal jsem před očima funkcionářů členskou legitimaci.“
V listopadu 1948 odešel do exilu a v roce 1950 zakotvil v Kanadě. Vystudoval historii a v roce 1958 německy vydal knihu Mnichovská dohoda 1938, která se setkala s nelibostí sudetoněmeckých kruhů, komunistických historiků v Československu i části českého exilu. Dodnes však zůstává jednou ze základních monografií k tématu. Ve stejném roce se nechal s vědomím kanadské kontrarozvědky naverbovat jako dvojitý agent československou Státní bezpečností, po tři roky tahal její důstojníky za nos a zásoboval je falešnými zprávami. Výsledkem akce bylo vyhoštění rezidenta StB, který pracoval pod diplomatickým krytím, z Kanady. Ve své nové vlasti nedostal možnost pokračovat v akademické kariéře, a proto až do roku 1990 zastával různé funkce v tamní státní správě a působil také jako poradce několika politiků. O jeho nekonformní povaze svědčí to, že několikrát vystoupil proti plýtvání veřejnými prostředky nebo proti nekompetentním nadřízeným.
V historické práci pokračoval až jako penzista po návratu do vlasti na počátku 90. let. O generaci či dvě mladší kolegy školil v produktivitě. Za patnáct let vydal tucet knih, které se na velmi vysoké úrovni věnují různým problémům soudobých dějin (exilová politika, komunistická represe, německá politika v protektorátu apod.) a tři knihy memoárové.
Zkušenost z doby protektorátu, během kterého zahynulo několik jeho kamarádů, jej přivedla k vlastenectví, které někdy nabývalo až šovinistické rysy. Nedůvěry k Němcům, zejména sudetským, se nezbavil nikdy. Řadu českých intelektuálů a vědců, kteří dostali stipendia či granty z německých nadací, vinil z prodejnosti. Rozpoutal také neúspěšnou kampaň proti tomu, že velkou část českého tisku - také Lidové noviny - vlastní německé společnosti. Svou hlavní domněnku, že němečtí vydavatelé nutí redakce zastávat proněmecká stanoviska, nikdy nepodložil průkaznými fakty. Rysy kampaně měla také jeho kritika historika Jana Křena, kterého pranýřoval za jeho komunistickou minulost, politikaření a nadbíhání Němcům.
Vody dnešní české historiografie jsou poklidné, stojaté a zatuchlé. Bořivoj Čelovský je v posledních zhruba patnácti letech vydatně čeřil. Svou nezkrotností působil na své okolí jako přírodní živel. Před rokem se odmlčel, spoután těžkou nemocí. Zemřel v úterý 12. února.
***
Zkušenost z doby protektorátu jej přivedla k vlastenectví, které někdy nabývalo až šovinistické rysy
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
