Byl to starý pán. Už dlouho by si mohl užívat důchodu, ale on místo toho v naší firmě tahal vozík s hasicími přístroji. Dělal požárního preventistu a byl pracovitý jako málokdo. Jmenoval se Borkovec. Pepa Borkovec.
Já jsem s ním několik let dělal. K mému jménu v organizační struktuře připsali přídavnou funkci požární technik. Byla to pro mě symbolická záležitost. Něco jako když někomu udělují čestné občanství nějakého města, ale on v tom městě vůbec nehodlá bydlet. Vedl jsem požární knihu, tu a tam jsem opravoval havarijní plán, ale to bylo všechno. O požární ochranu se ve skutečnosti staral Pepa. Já mu jen vytvářel podmínky.
Kdekoli jsem ho potkal, tak mi poreferoval. Mluvil dlouho a nesouvisle jako politik, který chce veřejnosti sdělit cosi zásadního. Třeba tenkrát před dispečinkem. Poznal mě zdálky a hned spustil: „Sedím takhle u okna a vidím jich pět!“ Vůbec jsem netušil, o kom nebo o čem mluví. Ale on, aniž by mi cokoli vysvětlil, pokračoval: „Dva vodní jsem dal na dřeviště. Teď jdu do kompresorovny vyměnit pěňáky.“ To už jsem byl v obraze. Těmi vodními měl na mysli hasicí přístroje, u nichž se jako hasicí médium používala voda. Pěňáky měly naopak vzduchopěnovou náplň. Pepa z kapsy vytáhl broskev a nabídl mi: „Ochutnej, je z naší zahrady.“ Kousl jsem si. Byla kyselá. „Ani jsem netušil, že na Vysočině rostou broskve,“ poznamenal jsem. Významně se usmál a prohlásil: „Taky mám meruňky.“ Znovu se vrátil k těm pěňákům, vzápětí začal o prášcích. Mluvil a mluvil, střídal témata a já jsem se, upřímně, nudil. Zároveň jsem ho pozorně poslouchal. Chtěl jsem se dozvědět něco o těch pěti u okna. Až po půlhodině mi to Pepa prozradil. Šlo o srnce. Uviděl je v sobotu ráno, když seděl u okna v kuchyni. Pásli se mu v zahradě.
Pepa mě týral i jinak. Často za mnou chodil s ručně psanými žádostmi o nákup hasebních prostředků. Když spadal pode mne, dalo se to čekat. Ale on za mnou chodil i poté, co přešel na jiné oddělení. Nejednou jsem namítl, že by se měl obrátit na svého vedoucího: „Už pode mne nespadáš, Pepo!“ Ale on, vědom si mé ješitnosti, pravil: „Jsi nejlepší vedoucí, jakého znám! Kdybych byl ředitel, udělal bych z tebe náměstka.“
Vyřídit Pepovu žádost o nákup nebylo nic lehkého. Musel jsem vytisknout objednávku na hlavičkový papír a podniknout pár zdvořilostních cest k ekonomovi. Tomu se nejdřív nelíbilo objednané množství, pak se mu nezdála cena. A nakonec, když už bylo všechno podle jeho představ, začal mít pochybnosti o tom, zda hasicí přístroje vůbec potřebujeme.
Přes tyto perné chvíle se mi s Pepou pracovalo dobře. Byl pilný a svědomitý. Mohl jsem se na něho spolehnout. Ale nic netrvá věčně. Naši firmu čekal personální audit. Komusi vadilo, že zaměstnáváme hodně lidí v důchodovém věku. Musíme se jich zbavit, padlo rozhodnutí. A Pepa Borkovec byl první adept na propuštění. Seděl jsem v kanceláři, když se ve dveřích objevila kolegyně z personálního. „Nevíte, kde bych mohla najít pana Borkovce?“ zeptala se. Odpověděl jsem svou oblíbenou větou: „Borkovec pode mne nespadá!“ – „Já vím,“ řekla omluvně, „jen jestli na něho nemáte kontakt. Končí mu pracovní smlouva a dnes si měl vyřídit výstupní list.“ Vytočil jsem číslo na dílnu. Ozval se Pepa. „Kde jsi, člověče? Celý den tě hledám!“ zažertoval jsem. Klidným hlasem odpověděl: „Tady na dílně, chystám hasičáky.“
Po hodině jsem ho potkal na chodbě. „Musíme se rozloučit,“ podal mi ruku. Poklepal jsem ho na rameno: „No vidíš, konečně si užiješ důchodu!“ Smutnýma očima se na mě podíval: „Jenže já jsem rád mezi lidma.“ Málem mu vyhrkly slzy do očí, ale byl příliš hrdý na to, aby dal najevo své pocity. I mně bylo najednou mizerně. Jak tak přede mnou stál, vybavil se mi jeho vozík s hasicími přístroji a ty jeho ručně psané žádosti. Řekl jsem mu: „Už jsi toho pro firmu udělal hodně. Zasloužíš si odpočinek.“ Byly to žvásty, já vím. Tohle on nepotřeboval slyšet. Měl jsem mu raději říct: „Tvoje broskve jsou kyselé, Pepo! Už o ně nikdo nestojí.“
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
