Když se zeptáte muzikanta původem z Kanady na to, jaké to je koncertovat v rodné zemi, většinou odpoví, že peklo. Neil Young by mohl vyprávět: „Nekonečné hodiny jedete krajinou, kde není vůbec nic, abyste dojeli někam, kde není... nic. Tam hrajete pro medvědy a losy. A druhý den to samé. Koncertovat v Kanadě je čirý nesmysl.“ Snad proto vyráží kanadské ambiciózní kapely rovnou za hranice, kde působí přece jen trochu „exoticky“, aniž by byl exotický jejich přízvuk.
Je třeba říci, že kanadské kapely tady byly vždycky. Pionýři industriální elektroniky Skinny Puppy a Front Line Assembly, tátové punku Nomeansno, zmíněný Neil Young, Steppenwolf s hitem Born to Be Wild - všichni mají v pasech kanadskou státní příslušnost.
Nekompromisní expanze nezávislé scény v posledních letech ale vytrvale upozorňuje na nové talenty. První „vlna“ přišla ještě s koncem minulého tisíciletí (Broken Social Scene, Hot Hot Heat, New Pornographers, A Silver Mt. Zion), tu další zaštítila teprve nedávno seskupení Arcade Fire, Black Mountain, Holy Fuck! nebo Wolf Parade. Právě kolem dua frontmanů posledně jmenovaných se navíc motá velké množství osob, a vznikají tak další zajímavé projekty: Sunset Rubdown, Swan Lake, Frog Eyes, Handsome Furs nebo Destroyer. Vyplatí se je sledovat; jednou si tuhle „muziku pro medvědy a losy“ oblíbíte a už není cesty zpět.
Pořádně a nadčasově Wolf Parade se přitom dali dohromady opravdu zvláštně. Kamarádi z Arcade Fire potřebovali předkapelu na své turné; oslovený hudebník Spencer Krug na nabídku kývl, ačkoliv v té době žádnou kapelu neměl. I když kolegy sehnal rychle, před prvním koncertem stihli jedinou zkoušku. Jako zázrakem to fungovalo. Na stejné šňůře vzniklo první EP a zdálo se, že Wolf Parade čeká i budoucnost. O tu se částečně postaral také Isaac Brock z Modest Mouse, který nejenže kapelu nenápadně dohodil vydavatelství Sub Pop, ale coby spoluproducent dohlédl na to, aby byl z jejich debutové desky Apologies to the Queen Mary pořádný a nadčasový hit.
Větší podíl na úspěchu než Brock měli pochopitelně samotní členové kapely, především kytarista Dan Boeckner a pianista Spencer Krug - oba jsou totiž zároveň talentovaní textaři a vokalisté, kteří pro chytlavou, originální a silnou písničku nejdou daleko.
Rovnou k oceánu Na druhém albu At Mount Zoomer mají našlápnuto stejným směrem, jen moment příjemného překvapení zmizel - jak už to u následovníků „zázračných“ debutů bývá -a nahradilo jej očekávání. Naplnění uteklo jen o vlásek.
Technicky vzato nové desce nic nechybí. Třičtvrtěhodinová stopáž je přímo úměrná devíti skladbám, vybočuje pouze finální, rozmáchlá desetiminutovka Kissing the Beehive. Je koktejlem všeho, co je pro Wolf Parade na novince typické: dominace kláves, strohá, ale zároveň jaksi „veselá“ rytmika, expresivní vokály, úsporná kytara. Jejich písničky nejsou láskou na první pohled, ale „naučit se“ je poslouchat je vlastně docela příjemný proces. Z velké části i díky modernímu valčíku Call It a Ritual, nostalgické Fine Young Cannibals, přímočaré Language City nebo dalšímu retru v California Dreamer.
Mimochodem, v textech Dana Boecknera se vyskytuje nejedna borovice. „Za mým domem v Cowichan Lake jsou totiž jen lesy. Jsou tam sice i nějaké stezky, ale ty nevedou nikam. Pokud půjdete normálně předními dveřmi, po pár hodinách asi dojdete do nějaké vesnice, pak po pár hodinách do menšího města, ještě pár hodin a budete v nějakém trochu větším městě a za pár dní snad dorazíte do Victorie. Ale zkuste jít zadem. Těmi lesními cestami se dostanete možná tak rovnou k oceánu. Ale nepotkáte živé duše. Myslím, že kromě těch borovic neexistuje mezi zadními dveřmi a západem vůbec nic.“ Ale vždyť to říkal už Neil Young!
HODNOCENÍ LN
***
Wolf Parade:
At Mount Zoomer
Sub Pop 2008 / distribuce
v ČR: Day After
