PLZEŇ Fotografické obrazy, emotivně i esteticky podmanivé. Tak lze charakterizovat snímky Ladislava Michálka (1937). Více než dvěma sty černobílými fotografiemi přibližuje dílo tohoto autora jeho profilová výstava ve Velké synagoze v Plzni. Nese název Ladislav Michálek – Periférie.
Jde o zatím největší výstavu melancholicky laděného fotografa, který se přitom jako fotograf nikdy neprofesionalizoval a své rozsáhlé obrazové cykly vytvářel při běžném civilním zaměstnání. „Možná je to jedna z příčin, proč Michálkovo dílo zůstávalo stranou zájmu odborné i laické veřejnosti,“ domnívá se kurátor výstavy Radovan Kodera. „Uchoval si zato veškerou tvůrčí svobodu a osobitost, ve své tvorbě zůstal důsledně mimo módní trendy a směry,“ dodává.
Vystavené snímky představují Ladislava Michálka v několika tematických okruzích, mezi něž patří také dvě svébytné postavy české kultury – spisovatel Bohumil Hrabal a grafik explozionalista Vladimír Boudník. „Něžní barbaři“, kteří Michálkův pohled na svět a tím i tvorbu významně ovlivnili.
Štěstí na životní náhody Ladislav Michálek měl v životě štěstí na určující náhody. Jako devítiletý těsně po válce našel při hře s dětmi v křoví ztracený fotoaparát, který jej přivedl k celoživotní zálibě. A koncem padesátých let v chmurné době reálného socialismu byl po vojně místo vyhlédnutého zaměstnání odsunut pracovním úřadem do náboru ČKD Praha. Zde ho čekalo osudové setkání s „kolegou nástrojařem“, amatérským výtvarníkem a vynálezcem explozionalismu Vladimírem Boudníkem.
„Přidělili mi šatní skříňku hned vedle jeho, stali jsme se přáteli,“ vzpomíná Ladislav Michálek. „Vladimír byl vstřícná, přitom strhující osobnost, nejen mimořádný výtvarník, ale i velký vypravěč. Od něj jsem poprvé slyšel o tehdy ještě neznámém Bohumilu Hrabalovi, povídal mi o Jiřím Kolářovi, Egonu Bondym i o mladém buřiči Milanu Knížákovi,“ říká Michálek. „A později mě s Hrabalem na moje přání i seznámil.“
Michálek obě osobnosti fotografoval. Boudníka až do jeho tragické smrti v prosinci roku 1968, po níž jej Bohumil Hrabal nazval „…marnotratným knížetem, který z jedoucího kočáru na všechny strany rozhazuje plnými hrstěmi svoje geniální nápady, svá nejtajnější tajemství, své líbezné a radostné grafiky…“.
„Hrabal měl pravdu,“ míní Michálek. „Vladimír byl doslova apoštolem umění.“ Diváci v plzeňské synagoze tak mohou vidět snímky Vladimíra Boudníka při horečnaté tvorbě strukturálních asociací v suterénním ateliéru nebo malém pokojíku jeho rozděleného bytu, při odpočinku, na rybách, v zamyšlení či v okamžicích novomanželského štěstí, přitom nedlouho před smrtí.
Pro portrétování Bohumila Hrabala vyměřil osud Michálkovi delší čas, téměř více než tři desítky let. Spisovatele zachytil v jeho oblíbeném Kersku i nad troskami Hráze věčnosti, jak Hrabal sám nazval zadní trakt domu číslo 24 v ulici Na hrázi v Praze-Libni, kde od 50. do 70. let minulého století bydlel. „Fotil jsem jej tam krátce po zbourání domu v roce 1988. Říkal smutně, že tak svoji Hráz věčnosti alespoň symbolicky uzamkne. Na stejném místě pak o šest let později uprostřed přátel oslavil i své osmdesátiny,“ vzpomíná fotograf.
Vedle těchto a dalších postav z okruhu „něžných barbarů“ Ladislav Michálek od šedesátých let „portrétuje“ i svoje periférie. Pražskou Libeň, ať už je to smutná prázdnota domů čekajících na demolici, skvrna na rozpraskané zdi umělecky dotvořená Vladimírem Boudníkem, vzedmutá oblaka prachu za mizejícími čtvrtěmi či prázdná nástěnka, zvěčněná na Hrabalovo přání pro knihu Nymfy v důchodu. Ta pak jako vzpomínka na strýce Pepina vyšla pod názvem Harlekýnovy miliony, ale bez tohoto snímku.
Na výstavě v Plzni ji však lidé uvidí, stejně jako další Michálkovy rozsáhlé fotografické cykly mapující zapadlé židovské hřbitovy a památníky vojáků padlých v pruskorakouské válce z roku 1866. „I tohle funerální téma pro mne vlastně bylo jistou periférií krčící se neoprávněně na okraji zájmu společnosti,“ vysvětluje autor. Jeho snímky náhrobku Franze Kafky na Olšanských hřbitovech, na nichž si také mistrně pohrál se světlem a stínem, inspirovaly Bohumila Hrabala k sepsání textu Adaggio lamentoso a následné bibliofilské poctě Památce Franze Kafky. Výstava potrvá do 31. října.
***
Na výstavě v Plzni lidé uvidí i další rozsáhlé cykly mapující zapadlé židovské hřbitovy nebo památníky vojáků z prusko-rakouské války
