Dá to docela práci být burcující ze všech dní zrovna při pondělku (já dobře vím, že tahle slova čtete v úterý, ale proces výroby novin snad chápete, ne?). Rozhodl jsem se, že to pro jednou zkusím.
Je spousta věcí, které má člověk sklon považovat za danost. U většiny z nich se třeba nemýlí, zvlášť u těch, kde by jejich případná změna předpokládala, že se odpovídajícím způsobem a jaksi hladce promění i to, čemu se z nedostatku lepších výrazů říká lidská přirozenost. Zároveň ale je nebezpečí, že se jeden časem začne zbytečně smiřovat úplně se vším. Například s tím, že hnusné stavby, kolem nichž čas od času prochází, tady zůstanou skoro napořád - přinejmenším za horizont jeho života, kdy budou příštím generacím dosvědčovat, co že jsme to byli za prima partu s vytříbeným vkusem.
Zřejmě to tak ale být nemusí, psali o tom v novinách - britských. V přímořském městě Bournemouth před dvanácti lety dokončili stavbu Waterfront Center - veliké a ošklivé budovy, kde sídlily různé kratochvilné podniky a taky kino IMAX, jež se nějak nedařilo udržet v provozu. Místní lidé ten dům nesnášeli, nejenom kvůli vzhledu. Zakrýval také jednu oblíbenou vyhlídku.
Před necelými pěti lety centrum vyhrálo televizní anketu o nejošklivější budovu v Anglii. Nedávno se místní úřady rozhodly, že ho nechají zbořit. Radní Ron Whittaker k tomu řekl: „Musíme se přihlásit k odpovědnosti a říct, že před lety, když jsme stavbu schválili, jsme udělali chybu.“ Takže ono to možná jde.
Může to působit jako docela bláznivé rozhodnutí - dát v čase ekonomické krize sedm a půl milionu liber na to, aby se mohla zbourat budova, která byla dokončená teprve před dvanácti lety. A rozhodnout tak především proto, že je „pouze“ ošklivá. Vypadá to tak strašně neekonomicky... Pokud tedy člověk nechápe krásu jako hodnotu. Když jí ale do těch svých kalkulací zahrne, dojde k tomu, že ztráta jedna (finanční) je lepší než dvojí (nejenom, že to stálo peníze, ale ještě se na to musíme koukat). Bournemouthští konšelé se rozhodli tu hrůzu zbořit, protože na ně lidé tlačili. Asi nezbývá než tlačit taky. A začít třeba tím, že vybereme kandidáty na tu nejhnusnější novostavbu.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
