Je hezké, s jakou vehemencí se Jana Machalická, Martin Skyba a pánové Smoljak a Svěrák berou za své kolegy v osmi divadlech, jimž statut příspěvkové organizace zajišťuje každoroční nárok na veřejné finance, aniž by museli vstoupit do soutěže o granty s ostatními neziskovými divadly či divadelními soubory. V plamenných textech se jejich autoři ohánějí tradicemi a šermují osobními invektivami. Plýtvají neurčitými emocemi, ale z dobrých důvodů skrblí fakty. Záměrné mlčení Na hlavu radního Richtera se snášejí výroky o likvidaci pražské divadelní sítě, ale kromě toho, že se chystá transformovat „příspěvkovky“ (což, jak sama Machalická přiznává, je zapotřebí), se o faktických záměrech radnice a věcných argumentech transformovaných scén nedozvíme vůbec nic. Bojovníci za práva pražské „divadelní sítě“ sice obviňují Richtera ze špatné komunikace, ale sami zcela rezignují na možnost věcnými poznámkami či návrhy celou věc ovlivnit.
Myslím si, že o faktech mlčí záměrně, z čistého pokrytectví. Jinak by museli také napsat, že Paříž s třemi miliony obyvatel má přibližně tolik divadel jako Praha s jedním milionem. Podobné je to i ve Vídni. Je spravedlivé říci, že peníze, které pražská radnice povinně posílá oněm „příspěvkovkám“ jsou cca dvakrát větší než ty, s kterými se musejí spokojit ostatní nezisková divadla a soubory. Machalická se sice zmiňuje, že pražská divadelní síť byla konstituována už po válce, ale nějak zapomíná dodat, že ji konstituovali komunisté a zcela podřídili stranickým orgánům. To je ale také tradice té opěvované divadelní sítě! Stejně je opomíjena skutečnost, že celá ta léta v socialismu prakticky nemohla vzniknout soukromá divadla, o která (a není jich málo!) se pražská divadelní síť po listopadu ’89 rozrostla. A rovněž se zamlčuje fakt, že tato soukromá divadla jsou schopná - za peníze několikanásobně menší než ta „příspěvková“ (možná i bez nich) - pokrýt značný segment repertoáru, který dřív pokrývala divadla plně dotovaná. Je třeba říct na rovinu, že divadel v Praze je moc. Třikrát tolik, než si mohou veřejné rozpočty dovolit.
Je zřejmé, že miliardový budget na pražskou kulturu v dalších letech příliš neporoste, ale subjektů, které žádají o příspěvek na kulturní činnost, stále přibývá. Letos jich bylo na sedm set. Zdá se mi tedy snaha magistrátu o racionální řešení této situace velmi pozitivní, stejně jako odvaha radního Richtera, který říká: peníze v rozpočtu zůstanou, ale vy si vyberte, zda chcete hodně mizerně dotovaných scén, nebo méně, ale důstojně financovaných scén tzv. veřejné služby, které se budou moci věnovat divadlu opravdu tvořivým způsobem. Která z těch vehementně obhajovaných osmi to budou, se uvidí ve chvíli, kdy se utkají o granty se svými kolegy z ostatních divadel. O tom ať rozhodne odborná komise.
Čelem k faktům Dodávám: chce-li se někdo jít bavit, nechť využije služeb divadel soukromých. Tak je to všude v Evropě. Opakuji, že souhlasím s tím, aby tzv. soukromá, podnikatelská či komerční divadla byla z nároků na provozní granty vyňata. Ale důsledně a všechna. Do té doby, než se tak stane, by měla být stejným dílem dotována všechna - toto je i stanovisko ministerstva financí a Úřadu pro hospodářskou soutěž.
Toto jsou fakta, ke kterým by se měla bouřící se divadla a jejich obhájci postavit čelem. Pokud nejsou pokrytci, měli by spolupracovat s radnicí na změně. Pokud ovšem chtějí zachovat nefunkční systém, který je zvýhodňuje oproti těm, kteří měli tu odvahu a vstoupili do soutěže o granty (Archa, Činoherní klub, Divadlo Komedie), pak ať to na rovinu řeknou.
O autorovi| Petr Kratochvíl, majitel a ředitel divadla Ta Fantastika
