Každý, kdo pamatuje tři roky porevolučního Československa, si teď může říci: zlaté Gabčíkovo. Ta dunajská přehrada ukázala, jak může slovensko-maďarský spor těžit z federální záštity. Bratislava chtěla svou část projektu dostavět, Budapešť ho naopak chtěla celý torpédovat. Praze to mohlo být fuk, ale jako metropole Slovensko podpořit musela. „Vyřešil“ to až rozpad federace, přenesení odpovědnosti na Slovensko. Teď je tu ale horší šlamastyka.
„Federální“ podporu dostává vzdor Bratislavy proti maďarskému zákonu o Dni národní soudržnosti, který připomíná trianonskou dohodu, pro Československo státotvornou. Vůbec poprvé vydali společné prohlášení k zahraničnímu problému prezident Klaus a premiér Fischer. Že by oživili virtuální Československo? Že by nešlo jen o problém zahraniční, ale i domácí? Něco na tom bude.
Dikce maďarského zákona zní povážlivě. Každý Maďar je prý součástí jednotného maďarského národa, „jehož soudržnost... je určujícím prvkem jejich osobní i kolektivně založené identity“. Je-li určujícím prvkem identity soudržnost národa, vybavíme si mytické pruty knížete Svatopluka, ale i svazky coby fasces, tedy fašismus. Tohle už opravdu zapáchá. Vidí-li v tom Klaus s Fischerem prostředí pro růst extremismu a oživování starých rivalit a varují-li navíc před vytvářením regionálních autonomií, posluchač pak může vidět adresáty těch slov nejenom v Maďarsku, ale i v Bavorsku či Rakousku.
Česká diplomacie se za poslední rok snad až příliš spoléhala na to, že vše vyřeší EU, a nechala se zaskočit děním v Maďarsku. Nebo snad věděla, ale nahlas nevarovala? Ať tak nebo tak, Klaus s Fischerem si dopřáli pěknou alarmistickou exhibici.
Čtěte „Klaus odmítá...“ na straně 6
