ÚHEL POHLEDU
Předseda vlády se rozhodl vstoupit do debaty o povaze činů bratří Mašínů, která v Česku běží už dlouhé roky. Je to spor, který většina společnosti možná nevnímá jako pro ni prioritní. Tu „zajímající se menšinu“ ale vzrušuje jako máloco. Nakonec v něm taky jde o věci zásadní - například o výklad pojmu „hrdinství“.
Mirek Topolánek je první český premiér, který bratry za hrdiny označil, jeho vyjádření je možné brát jako přelomové. Vyslovil se ale dost po topolánkovsku, což význam jeho slov poněkud zmenšuje. Bratry Mašíny přehodnotil jaksi bokem, tím, že je zařadil do výčtu hrdinských postav, obsaženého v projevu u příležitosti Dnů NATO. Další dotazy na toto téma odmítl s tím, že všechno podstatné už řekl. Jenomže neřekl, že velice živý konflikt se nedá rozlousknout jednou vágní zmínkou. Pokud chtěl Topolánek do onoho letitého sporu vstoupit (jistěže chtěl, zmínka o Mašínech se v jeho projevu neocitla náhodou), měl si připravit strukturovanější stanovisko.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Takhle po něm zůstal jenom „soundbite“, pár slov k ocitování v novinách a záminka pro několik reakcí z politické scény, jejichž autoři si s formulací nedali víc práce než premiér - proč by taky měli.
V očích kritiků jsou bratři Mašínové postavy přinejmenším morálně sporné. V padesátých letech se proti komunistům pokoušeli bojovat se zbraní v ruce - zabili přitom dva řadové policisty (jednoho, když byl omámen) a ozbrojeného pokladníka, který doprovázel Mašíny přepadený transport peněz. Ani jeden z těch tří nebyl nějaký vysoce exponovaný představitel režimu, spíš se v nesprávnou dobu ocitli na nesprávném místě. Samotný odboj, který skupina bratrů Mašínových provozovala, přitom komunistickému režimu nijak velikou ránu nezasadil - podařilo se jim jenom zapálit několik stohů. Proslulost, díky níž se o bratrech mluví ještě dnes, jim ale zajistilo to, co udělali, když státní moc jejich skupinu odhalila - dramatický útěk do Západního Berlína, během něhož se členům skupiny podařilo uniknout nezměrné přesile, a při kterém projevili nevídanou odvahu. Tehdy se jim podařilo režimu zasadit ránu skutečně velikou, především na symbolické úrovni. Ukázali, že proti zdánlivě neporazitelné státní mašinérii může mít šanci i jednotlivec, že se porazit dá.
Spor o bratry Mašíny se ale nakonec vede především o to, zda byl ozbrojený odpor proti komunistickému režimu z principu oprávněný, zda mělo význam se o něj vůbec pokoušet. K bratrům Mašínům se vrací proto, že jejich skupina byla v českém kontextu ojedinělá, tomu nakonec odpovídaly i její možnosti. Není spravedlivé srovnávat výsledky jejich odboje s tím, co se podařilo jejich otci - hrdinovi druhého odboje, který měl oproti nim zkušenost vojáka, a také jakousi odbojářskou infrastrukturu, o niž se mohl opřít. Jeho synové se rozhodli být odbojáři jaksi sami pro sebe a podoba jejich boje tomu odpovídala. Zvládli asi tolik, kolik by se dalo od izolované party sotva dospělých kluků čekat. Rozhodli se stát „podzemními vojáky“. Člověk s takovým rozhodnutí přijímá nejenom perspektivu brzkého konce („životnost“ odbojáře je velice krátká), ale také skutečnost, že vstupuje na území z morálního hlediska krajně nejisté, kde mnoho rozhodnutí nemůže být jiných než přinejmenším sporných a kde ta rozhodnutí budou jenom jeho - nebude po ruce nějaká instituce, nějaké psané právo, na něž bude svou odpovědnost moci alespoň zčásti přenést.
Dějiny protinacistického odboje jsou takových - pro bezpečnou existenci vedoucího člověka - sporných rozhodnutí plné. Jistě, Československo padesátých let nebylo ve válečném stavu, vyplývá z toho ale, že bylo nepřípustné reagovat na násilí ze strany režimu jedině nenásilně? Posledního protikomunistického partyzána v Polsku chytili až v šedesátých letech, proti režimu vedli ozbrojený boj skupinky lidí i v jiných zemích sovětského bloku. Byli to také bandité a vrazi, jak se v Česku někdy mluví o bratrech Mašínech? Konfliktnost jejich případu dost možná souvisí s tím, že nikdo jiný takový v Československu prakticky nebyl, že jsou výjimkou ze všech pravidel, neexistuje standard, jímž by mohli být poměřováni.
Tahle země nemá moc hrdinů a k těm, které má, se chová všelijak - možná i proto, že má tendenci vnímat je ne jako inspiraci, ale spíš jako výčitku většině, která je vždycky nehrdinská. Občas se to může projevovat jakýmsi „obranářským maximalismem“. Na lidi, kteří by na status hrdiny možná mohli aspirovat, se vznesou takové nároky, jimž nemůže dostát prakticky nikdo.
Konfliktnost jejich případu dost možná souvisí s tím, že nikdo jiný takový v Československu prakticky nebyl
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor Týdne, novinář
