S textařkou Gábinou Osvaldovou (57) o muzikálu Robin Hood, o vztahu k manželovi a synovi a také o tom, proč Lucii Bílou přirovnává k ptakopyskovi.
* LN Jak snadno dodržujete uzávěrky? Jak moc se bojíte, že text k písničce neodevzdáte včas?
Dodržuju. Tak strašně se bojím, že mě vůbec nic nenapadne, že si hlavu začnu trápit ještě ten den, kdy práci dostanu. Jsem vyděšenej plnič úkolů. Ovšem někdy je termín tak krkolomný, že pár dní prostě nespím, a dokud to není hotové, vlastně nežiju. Nemám to ráda, ale stíhám.
* LN Kdy píšete?
Převážně v noci. To je asi zvyk z dob, kdy byl syn Franta malej, a dokud nebyl v posteli, bylo všechno důležitější než moje práce. Spoustu textů jsem uplácala v hlavě v polospánku nad ránem. Tři týdny nevíte kudy kam a pak se to najedou vynoří. Proto nemám ráda nestíhání a kvapík. A taky kolem sebe nesnesu lidi. Kdyby v tu chvíli někdo vedle mě spolk kus sušenky, asi ho nakopnu. Pocit je v háji a konečná.
* LN Jaká byla první knížka, kterou si hodně pamatujete?
V tom mám guláš, nevím, co jsem četla já a co mi někdo přečet. Pořád dokola jsem si prohlížela obrázky, to byla asi moje nejoblíbenější hračka. Kainarovu Zlatovlásku a Seifertova Chlapce a hvězdy, Halasovo Před usnutím umím zpaměti. A Alenku v zemi divů, tu můžu pořád. A Trnkovy obrázky asi byly dřív než čtení – a to bylo nejvíc.
* LN Jaké jste měla ráda básníky? Prokleté?
A pak Kainara, Halase, Hrubína, Rilkeho... Morgensterna, Seiferta... Jo, pamatuju si verše snadno. Ale spíš ty, co jsem se učila jako dítě. Mými textařskými vzory jsou Shakespeare a Šrut.
* LN Jaký je rozdíl mezi textařem a básníkem? Není vám líto, že nejste taky básnířka? Vám by role básnířky slušela...
V počtu vypitých lahví se to asi moc neliší. Tak ve zkratce. Některý textař je básník a některý básník není ani textař. Některý textař si o sobě myslí, že je básník, a není ani konzumní textař. Co si o sobě myslím já? Jak kdy.
* LN Myslíte si o sobě, že jste herečka? Byla jste na DAMU za velký talent, nebo spíš průměr? Jak se tam na vás ti damáčtí profesoři, co všechno vědí, dívali?
Na DAMU jsem šla s nesmyslnými ideály, rychle jsem zjistila, že jsem tam asi omylem, ale měla jsem hrozně ráda svoje spolužáky, a tak se to dalo přežít. Taky se mi tenkrát líbilo absurdní divadlo, Pinter, Albee… to jsem poněkud narazila, vehementní realismus se ctil a dával za vzor. Stanislavskij, proč ne? Jako základ je to asi praktické. Ale dál nebylo nic. Pusto. Spousta předmětů mě hodně bavila a červený diplom mi zkazila soudružka Amortová, která mě nemohla ani vidět. A stálé angažmá? Hostovala jsem v Národním divadle. Atmosféra tam byla tak podivná, že mě ani nenapadlo tam zůstat. Navíc jsem byla rozhodnuta zůstat doživotně neorganizovaná a to byla potíž.
* LN Jak často myslíte na své rodiče a jak často vídáte svého syna?
Mně se o nich strašně často zdá, občas si říkám, na to se musím zeptat táty nebo tohle musím zavolat mámě... Franta bydlí doma a hostuje v rodině své slečny, nebo naopak, vidíme se pořád. I se širší rodinou se stýkáme dost často a rádi, i když nejsme zrovna sicilský klan.
* LN Jste na syna, úspěšného člena skupiny Nightwork, pyšná?
Spíš překvapená. Má spoustu vlastností, které neměl po kom zdědit. Nebo ty geny nějak přeskočily. On je nejdospělejší z celé rodiny, ale tak už se snad narodil. Viděla jste někdy dítě, které by za celý dětství neztratilo jedinou kostičku lega? Zato teď si to vynahrazuje, asi jsem ho mučila pořádkem.
* LN Vaše maminka byla vyhlášená krasavice, ale vy na šperky a podobné hlouposti moc nejste... na co tedy jste?
Jsem spíš po tatínkovi, nesnášel nakupování. Když se mi něco líbí, tak mě cena moc nezajímá. Mně se, naštěstí, skoro nic nelíbí anebo mám pocit, že to nepotřebuju. Hadry občas potřebuju a to trpím. Miluju boty, ale tam mi zranění zkrouhlo výběr. Maminka nás hezky oblíkala, měly jsme spoustu věcí, které v mých kamarádkách budily závist, protože se tenkrát nedaly sehnat. Od té doby na sobě prostě nechci nosit peníze.
* LN Váš vztah s Ondřejem Soukupem zůstává na první pohled stejný: pracujete spolu, jste manželé, máte zvláštní druh soužití. Neblíží se to ale všechno k úplně šťastnému konci? Že on prostě zestárne a budete spolu sedět na chalupě a držet se za ruku? Vždyť ani ty jeho milenky nemládnou...
Myslíte, že když se dva příčetní lidé od sebe částečně vzdálí, je jejich snem se zas na stará kolena držet za ručičky? Možná to tak dopadne, ale žádný šťastný konec v tom nevidím.
* LN Kolik z vašich textů je o vašem vztahu k Ondřeji Soukupovi?
Ondřej se kdysi v textech občas našel, a kdyby nebyl tak tolerantní, asi by mi dal pěstí. Ale to je dávno, myslím, že dobrých deset let už má ode mne pokoj.
* LN Je vám někdy vás samotné líto? Pláčete sama nad sebou?
Většinou nemám důvod. Brečela jsem vzteky, když jsem skákala tři roky čtyři patra po jedné noze, když jsem si s berlema nedokázala donést kafe k televizi a polívku jedla na kuchyňské lince. Obrečela jsem koně a lyže, nakonec rodina potřebnou výbavu někam schovala. A nedávno jsem uronila slzu u výlohy s botama. Jo, podpatky, ty mě dokážou dojmout. Jednu chvíli to skutečně vypadalo, že se těch berlí nezbavím, a to jsem řvala.
* LN Jednou jste říkala, že byste se ráda stala takovou tou figurkou z Kampy, jako za Nerudy. K tomu by vám berle paradoxně pomohly...
Máte pravdu, my Malostraňáci se známe, vlastně už jsme všichni figurky. I když z poklidného maloměstečka se stal lunapark a sídlo vládních institucí. Bohužel mi tak připadá celý svět.
* LN Jak moc vzrostla vaše popularita po účasti v porotě Superstar? Trochu vám to asi i lichotí...
Mně vzrůstá ego, když se mi něco povede. Ale stejně mi to vydrží tak tři dny a pak na to zapomenu.
* LN Myslíte někdy na smrt?
Bojím se nemohoucnosti a závislosti na jiných lidech. Smrt se mi v dětství personifikovala do strašnického krematoria, kde měli pohřby moji příbuzní. Nenávidím to místo a ten odpornej reliéf znázorňující neodvratný životaběh. Od té doby, co jsem si uvědomila, že tam nemusím, dost se mi ulevilo. Takovej vesnickej pohřeb na malém hřbitově, to je jiný kafe. Doufám, že to pozůstalí patřičně ocení a namažou se v místní hospodě. Jestli tam do té doby nebude supermarket.
* LN Živíte se texty písní, ale s ohledem na propadající se prodej cédéček už nejsou tak jistou obživou. Jsou na tom muzikálové texty líp? Cítíte se spíš bohatá, nebo chudá?
Řekla bych to takhle. Muzikálem se ještě uživit lze. Ale všechno je relativní. Zatímco v Británii nebo v Německu je autor několika úspěšných muzikálů doopravdy bohatý, já jsem bohatá relativně. Ale já si připadám relativně bohatá celej život. Mám, co potřebuju.
* LN Když jste básnila texty o Robinu Hoodovi, čím jste začala?
Nejdřív jsem se pustila do tajemné Hernovy postavy a keltských legend. O Robinovi jsem četla snad všechno, co se dalo najít a co bylo poživatelné. Scottův román Ivanhoe znám už z dětství, ale Dumasova Robina jsem fakt nedočetla, připadalo mi to moc ukecané a poplatné době. A pak jsem začala... Psát texty k celému muzikálu je těžší než jednu písničku, zodpovědnost cítím především za sebe. Nabízet někomu prvoplánová textová rozpočítávadla, to by mě asi netěšilo. Jak se říká: „Není každý den májový podvečer…“ ale aspoň se snažím.
* LN Neobáváte se – z čistě sobeckých důvodů – někdy poklesu popularity Lucie Bílé? A rozumíte její touze po spořádaném, maloměstském rodinném životě, který se jí pořád nedaří?
Jo, chápu její touhu mít zázemí. Kdo by ho nechtěl? Jenže je to možná jako s ptakopyskem, když chce jíst meloun. Nejde mu to, protože nemá pusu, ale zobák. V tom není žádný skrytý smysl, to je z Macourkovy povídky. Lucie je fantastická zpěvačka a kam se zhoupne popularita, to už je ve hvězdách. Jděte na její koncert. To je poučný.
***
Robin Hood, zatím poslední divadelní muzikál autorské dvojice Gabriela Osvaldová a Ondřej Soukup, se hraje od 1. září v pražském Divadle Kalich.
