Dnes v ranních hodinách se na obloze potká zářivá Venuše s úzkým srpkem Měsíce. Obě tělesa od sebe budou vzdálena pouze 1,5 úhlového stupně a patrná by měla být nízko nad jihovýchodním obzorem až do svítání.
V polovině března budeme mít letos jedinou možnost zahlédnout na večerní obloze Merkur. Nejdříve bude po 11. březnu velmi nápadný (hvězdná velikost – 1,2 mag), poté však jeho jasnost rychle klesne, takže už 29. března bude až čtyřikrát slabší. Večer 16. března můžeme dva úhlové stupně jižním směrem od Merkuru zahlédnout Jupiter.
Na jarním nebi najdeme také jeden z nejvzdálenějších vesmírných objektů, který je ještě dostupný běžným dalekohledům. V souhvězdí Panny, asi čtyři úhlové stupně od hvězdy gamma Virginis, leží jasný kvasar označovaný 3C 273. Představuje jeden z nejslavnějších objektů velmi vzdáleného vesmíru. Za běžných podmínek je viditelný „už“ v dalekohledech o průměru objektivu kolem patnácti centimetrů. Označení 3C 273 odkazuje na Third Cambridge Catalogue of Radio Sources neboli Třetí cambridžský katalog rádiových zdrojů, jenž byl publikován Královskou astronomickou společností v Londýně roku 1959. Obsahoval necelých pět set položek, z nichž většina byla záhy ztotožněna s mlhovinami v naší galaxii, se zbytky po supernovách nebo s blízkými galaxiemi.
Nejméně dva zdroje, 3C 48 a 3C 273, byly na první pohled „obyčejnými hvězdami“, které však jevily naprosto atypická spektra. Nepodobala se jiným hvězdám, mlhovinám či galaxiím, dokonce se ani nepodařilo identifikovat jednotlivé absorpční čáry – klíč k chemickému složení většiny vesmírných objektů. Ujalo se pro ně označení „kvasar“ podle anglického sousloví QUASi-stellAR radio sources, tedy kvazistelární neboli jakoby hvězdný rádiový zdroj.
Záhadu se podařilo brzo rozluštit. Už roku 1962 americký astronom Maarten Schmidt dokázal, že spektrální čáry patří obyčejnému vodíku – jsou však výrazně posunuté směrem k červenému okraji viditelného spektra. Objekty se tudíž nachází nesmírně daleko a k posuvu absorpčních čar došlo rozpínáním vesmíru. Nejspíš se jedná o neobyčejně svítivá jádra obřích eliptických galaxií, která jsou aktivní jen krátkou dobu na samém počátku své existence.
Konkrétně 3C 273 se nachází zhruba 2,5 miliardy světelných let daleko. V jejím centru je veleobří černá díra o hmotnosti až několika miliard hmotností Slunce, do které po spirále padají oblaka horkého plynu i na kusy rozervané hvězdy. Třením se materiál zahřívá na miliony stupňů Celsia, a než zmizí v černé díře, stává se velmi výkonným zdrojem elektromagnetického záření. Kvasar 3C 273 je trilionkrát zářivější než Slunce a zhruba stokrát intenzivnější než záření celé naší Galaxie. Rozměr oblasti, ze které záření vychází, je přitom srovnatelný s velikostí sluneční soustavy.
***
Mapka zobrazuje hvězdnou oblohu začátkem března ve 22 hodin, v polovině měsíce ve 21 hodin a na konci března ve 21 hodin letního středoevropského času. Při pozorování držte mapku nad hlavou tak, aby k zemi směřovala ta světová strana uvedená na okraji, ke které stojíte čelem. Hvězdy zakreslené u okraje mapky uvidíte před sebou, hvězdy poblíž středu máte přímo nad hlavou a hvězdy u protějšího okraje můžete spatřit za sebou. Na obloze se lze orientovat podle nápadných skupin hvězd, které jsou pro přehlednost spojeny čárami. O souhvězdí ale nejde - těmi se v astronomii myslí pevně stanovené části oblohy. V mapce není vyznačen Měsíc, jehož poloha se každý den mění. Názvy bez vyznačených obrazců označují souhvězdí, která jsou složena ze slabých hvězd patrných okem pouze za velmi dobrých pozorovacích podmínek. Vlivem otáčení Země se souhvězdí pohybují rychlostí 15 stupňů za hodinu od východu k západu. Stačí proto mapu pootočit o patřičný počet stupňů (délka a směr pootočení jsou vyznačeny šipkou). Například začátkem března v 1 hodinu pootočíme mapu o 45 stupňů.
O autorovi| JIŘÍ DUŠEK, Autor je astronomem ve Hvězdárně a planetáriu v Brně
