Vysoká důvěra v Organizaci spojených národů je jednou z podivuhodných konstant českého veřejného mínění. Dívá se na ni pozitivně 59 procent obyvatel. Je to méně než vrcholných 70 procent v roce 2004, nicméně celá ta léta si OSN udržuje stálou převahu nad Evropskou unií a NATO. Kde se bere taková důvěra v instituci, která pro nás (s výjimkou pár expertů placených z jejích peněz) nikdy nic neudělala?
Organizace spojených národů do našeho života nijak nezasahuje. Takže ji můžeme hodnotit jen podle principů, které deklaruje, a ne už podle toho, jak se zhostí případné odpovědnosti. Kdyby Mirek Topolánek vyhlásil, že každý má právo na tři teplá jídla denně, všichni by se mu vysmáli. Kdyby to vyhlásila Evropská komise, vedlo by se jí jen o něco lépe. OSN ale taková pravidla vyhlašuje jak na běžícím pásu.
Kultura těchto pravidel se zrodila v idealistické poválečné atmosféře. Optimisté tehdy věřili, že mír a pokrok lze zajistit přijímáním pravidel vyjadřujících nejvyšší společné ideály lidstva. Stačí shodnout se na tom, která to jsou, zavázat se, že je budeme naplňovat, a cesta ke stále světlejší budoucnosti je zajištěna. V oblasti bezpečnosti se věřilo na odzbrojení, v oblasti lidského rozvoje na sociální práva. OSN je dnes hlavní pevností představy, že pokrok se měří množstvím nároků, které je společnost povinna jednotlivcům a skupinám uspokojovat.
Všichni vědí, že v praxi to tak úplně nefunguje, ale atraktivnost deklarovaných principů zůstává kupodivu imunní vůči jakémukoli testování realitou.
Raději jsme už nekandidovali Jednou z bizarnějších institucí OSN byla Komise pro lidská práva. Země jako Libye nebo Kuba tam vytýkaly Západu všechno možné a samy odmítaly jakoukoli kritiku vlastního chování. Když i generální tajemník OSN Annan připustil, že komise vrhá stín na celý systém OSN, uvolnila se cesta k reformám. Výsledkem je nástupnická organizace Rada pro lidská práva, která je daleko horší než její předchůdkyně. Do sedmačtyřicetičlenného tělesa byl zvolen mimo jiné Ázerbájdžán, Kuba, Čína, Pákistán, Saúdská Arábie nebo Srí Lanka. Rada promptně zrušila permanentní monitorování situace v Bělorusku a na Kubě a zavedla ho naopak v Palestině. Odmítla se zabývat situací v Uzbekistánu a jen s velkou nechutí se věnovala dárfúrské krizi nebo Barmě.
Zvláštním zpravodajem pro potravinovou bezpečnost jmenovala švýcarského profesora Zieglera, nositele Ceny lidských práv Muamara Kaddáfího. Zvláštním zpravodajem pro situaci v Palestině jmenovala amerického profesora, který vyjádřil podezření, že pachateli útoku z 11. září jsou sami Američané. Spolupráce Číny a Ruska s islámskými zeměmi funguje v Radě dobře - společně například navrhly rezoluci vyzývající k omezení svobody tisku. Česká republika byla členem v letech 2006-2007, pak se už velmi rozumně rozhodla nekandidovat. To neznamená, že bychom ušli pozornosti rady. V květnu se projednával pravidelný monitoring lidskoprávní situace u nás, kde jsme obdrželi řadu připomínek. K lepší ochraně Romů před diskriminací nás vyzvalo zejména Rusko, Kuba a Alžírsko. To také požadovalo zabránit diskriminaci v přístupu k bydlení. Kuba vyzvala k přísnějšímu trestání projevů neonacismu. Mexiko k ratifikaci Konvence o právech tělesně postižených. Írán nás vyzval k posilování rodin a Slovinsko k „uplatňování jogakartských principů aplikace mezinárodního humanitárního práva ve vztahu k sexuální orientaci a genderové identitě“.
V zrcadlovém světě Napadne vás v politicky nekorektní chvilce, že někteří z těchto dobrodinců by si raději měli zamést před vlastním prahem? To není nic proti tomu, co doporučili tito výtečníci Velké Británii. Ta by měla mimo jiné „zvážit uspořádání referenda o potřebě psané ústavy, nejlépe republikánské“. Takže Británie nedostojí standardům OSN, dokud nezruší monarchii. Někdo by všechny ty imigranty snažící se dostat do Británie měl upozornit, jak nedostatečná je tam lidskoprávní situace.
Ale v zrcadlovém světě OSN to tak opravdu je. V západní Evropě je, nepočítaje miniaturní státy, osm monarchií. A kupodivu se v nich žije svobodněji než ve většině členských zemí Rady OSN pro lidská práva. Lidé tam totiž věří právům, která si vymohli v průběhu svých národních dějin, počínaje třeba Magnou Chartou. Vědí, že jsou jejich a kde se jich mohou domoci. Před univerzálními právy člověka dávám přednost svým svobodám Angličana, napsal koncem 18. století Edmund Burke v reakci na francouzskou revoluci.
Možná je konstituční monarchie dokonce lepší systém z hlediska zajištění lidských práv. Říci, že monarchie je urážkou osvícenské tradice, potažmo ideálů OSN, je snadné. Ale čím ji nahradíte? Na tom už je těžší se dohodnout. Různé spory o hymny a pomlčky jsou relativně neškodnou variantou této otázky. Ale nezřídka se řeší i občanskou válkou.
Zároveň ale má spoléhání se na abstraktní práva stálou přitažlivost -zřejmě vyhovuje nějakým strukturám v našem mozku či co. A tak se budou lidé dál dovolávat OSN navzdory všem jeho skandálům a absurditám. A zároveň budou rádi, že jim OSN nevládne.
***
Kdyby Mirek Topolánek vyhlásil, že každý má právo na tři teplá jídla denně, všichni by se mu vysmáli. Ale OSN taková pravidla vyhlašuje jak na běžícím pásu.
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN
