Postihla mě chřipka, takže bych mohla snadno napsat ufňukanou elegii o papírových kapesníčcích, čaji a teplé posteli, ale ruku na srdce: je snad někdo, kdo nikdy neměl chřipku? A proč opakovat, co každý ví?
Napíšu radši, jak jsem byla minulý týden v brněnském Mahelově divadle na premiéře Gazdiny roby. Nebyla to tak úplně hra Gabriely Preissové, ale myslím, že Břetislav Rychlík, který předlohu jazykově upravil, napsal scénář a představení režíroval, perfektně vystihl jejího ducha. Navíc se mu podařilo najít ve scénografovi, kostymérce, choreografce i dramaturgovi lidi, kteří k inscenaci přistoupili se stejnou citlivostí.
Vzniklo tak skutečně kouzelné představení, jehož folkloristické prvky geniálně podtrhla horňácká kapela Petra Mičky, která vystupuje na scéně zároveň s herci. Mírnou redukcí - a jinde zase rozšířením -textu vzniklo představení, které si nezadá s antickou tragédií. Od jistého momentu příběh spěje k tragickému konci: ať postavy říkají a dělají, co chtějí, jsou polapeny v situaci, která nemá jiné vyústění.
Nedá mi, abych se nezmínila o kostýmech, na nichž z krojů zůstaly jen jednotlivé černé motivy na bílém podkladě, které od nohavic mládenců působivě pokračují na holé tělo. Scéna, oproštěná téměř od všeho, pracuje s pouhými náznaky, ale celá modernost inscenace nikterak nestírá konkrétní dobu a situaci, v níž se drama odehrává.
Lidé „z města“ jsou oblečení v běžném civilu, mluví jinak než vesničané a působí na první pohled a poslech rušivě: jenže tím naléhavěji si divák okamžitě uvědomí, že jejich setkání je opravdu setkáním dvou světů. Líčila jsem komusi klíčovou scénu, kdy Mánek ve Vídni hovoří s advokátem „z Prešpurku“, a diváci se v tom tragickém okamžiku nemohou zdržet smíchu. „Ale ono to tehdy opravdu muselo působit komicky,“ hájila jsem inscenaci. „A ty myslíš, že by takové setkání dneska komicky nepůsobilo?“ zeptal se mě člověk, kterého jsem se snažila přesvědčit. Měl pravdu, určitě působilo, i když dnes by asi už těžko šlo o rozvod, z toho se dávno stala banalita, a ne otázka života a smrti. Ale různé systémy hodnot a různé světy (naštěstí) existovat nepřestaly - a jejich střet můžeme potkat až příliš často.
Svět slovácké vesnice Gabriely Preissové vůbec vybízí k nejrůznějším úvahám: především k hledání odpovědi na otázku, kde končí pevný mravní řád a kde začínají ostudné předsudky, ale i o tom, nakolik jsme pány svého osudu a nakolik vázneme ve svém prostředí, v podstatě neschopni pochopit a přijmout něco jiného.
Neviděla jsem žádné jiné představení Mahenova divadla, do Brna moc nejezdím a vlastně do divadla moc nechodím, ale jak se mi tak v horečnatém spánku plete Mánek se Samkem a v uších mi ještě znějí horňácké housličky, říkám si, že bych se měla do Brna zase na nějaké divadlo vypravit. První setkání je sice vždycky v něčem určující - ale třeba nebyla náhoda, že jsem měla při sledování Gazdiny roby pocit divadelní dokonalosti. Asi se tam zase vydám - samozřejmě až vyležím tu ohavnou chřipku.
***
Svět vesnice Gabriely Preissové vůbec vybízí k nejrůznějším úvahám: především k hledání odpovědi na otázku, kde končí pevný mravní řád a kde začínají ostudné předsudky
