Ten muž dělal celý život to, co se od státotvorného občana očekává. Za reálného socialismu stál na stráži režimu jako bachař v těžkém kriminále. Po revoluci se živil jako zámečník. Pak byl zvolen poslancem za KSČM. Zkrátka vždy poctivý chlap. A teď že má jít před soud za bití vězňů v osmdesátých letech? Takový konec kariéry si Josef Vondruška věru nepředstavoval.
Státotvornost v nelidském režimu může sloužit zlu. Což o to, na samotné zlo jsou naše paragrafy krátké. Jenže ta horlivost. „Co je špatného na tom, když je člověk v práci horlivý? Snažil jsem se plnit si své povinnosti a důsledně jsem vyžadoval, aby si je plnili i vězni,“ řekl loni Vondruška. Ani na tom není nic trestného, ale je odtud už jen krůček k porušení vlastních komunistických zákonů - a na to už naše paragrafy slyší.
Trvalo generaci, než se to demokratická justice naučila. Smůla, že za ta léta jí unikla většina velkých ryb. Ale má-li být justice justicí, musí to doložit alespoň na těch, kteří jsou ještě v dosahu - jako třeba Ludmila Brožová Polednová či Josef Vondruška. Brožová byla odsouzena přes svůj vysoký věk a prezident jí odmítl udělit milost. Je to špatný signál pro Vondrušku a dobrý pro společnost. Ukazuje se totiž, že pokud ta vyvine snahu, daří se prokázat porušení zákona i těm, kteří vystupovali jako státotvorní občané.
Čtěte „Soud je...“ na str. 4
