Je zase tady, ten pocit. Už to nevydržím ani minutu. Mám hroznou chuť říct manželovi: „Postarej se o děti, já odcházím a už se nevrátím.“ Proč jen chlapi mohou opustit svou ženu a děti? A klidně v těch největších nesnázích? U rodin s postiženým dítětem se to stává často. Taky bych to chtěla zabalit. Jenom proto, že jsem děti porodila, na to nemám nárok? Manžel na to říká: „To bys mne nasrala.“ A dodává: „Stejně bys byla za půl dne zpátky, znám tě.“
Mám děti ve věku tři a jeden rok a je to peklo. Jsou chvíle, kdy doma ječíme všichni tři. Na rodičovství by se měly dělat zkoušky, něco jako řidičák, protože pak by mě k dětem nikdo nepustil.
Včera večer jsem se do něčeho zabrala a zapomněla jim dát včas večeři. Nejdřív se ozval starší syn: „Brumíka bys chtěl! Taky Brumíka! Brumíka bys chtěl!“ Ve chvíli, kdy má hlad, si vzpomene na sladkosti. A jakmile si něco umane, nechápe, že potřebuju nějaký čas, abych jídlo přichystala, a opakuje pořád to svoje: „Brumíka bys chtěl! Taky Brumíka!“ Tak já rychle alespoň mažu rohlík marmeládou a ohřívám mlíko. Roční Jindra už ale taky zjišťuje, že má hlad, a začíná pro jistotu rovnou řvát. Staršího usazuji k rohlíku s marmeládou a hluk se konečně zmenšil na polovinu. Řve už jen Jindra. Chystám v potu tváře rychle jídlo i pro něj a z vedlejšího pokoje stále slyším jekot. Už mám skoro hotovo, ale najednou… TICHO? Přicházím za dětmi, starší Ríša bojuje s rohlíkem, protože se sám ještě dobře neumí najíst. Možná schválně, možná omylem hodil ječícímu Jindrovi pod stůl taky kus žvance a tím ho v tu ránu utišil. Jindra leží na břiše celej upatlanej od marmelády. Oba naprosto spokojení.
Mám kamarádku, co má stejně staré děti, a nevím jakým kouzlem, ale je v pohodě. Doma naklizeno, děti najezené a spokojené, stále vyprané a vyžehlené prádlo v prádelníku. Já nemyla okna ani nepamatuju, prádlo přetéká z koše. Oběd uvařím vždycky o něco později, než by bylo třeba, a tak starší syn obhlíží kuchyňskou linku, jestli by se tam nenašlo něco k snědku.
Do toho musí Ríša denně rehabilitovat, aby své jen částečně fungující tělo udržel v činnosti. Kromě svalů má potíže i s řečí, a tak s ním dělám logopedická cvičení a komunikaci přes obrázky. Mladší Jindřišek je téměř v pořádku, je jen ve vývoji opožděný a má svalovou hypotonii, takže Vojtovku musím cvičit i s ním.
Někdy na to svádím neutěšený stav naší domácnosti. Ale je mi jasné, že i kdybych měla děti zdravé, vypadalo by to stejně. Na otázku, jak to všechno proboha zvládám, musím upřímně odpovědět: „Nezvládám.“
Můj sen, něco jako ideální vánoční dárek, je den volna. Ráno vstanu, V KLIDU si zajdu na toaletu, V KLIDU se umyju a snídani nachystám jen sama sobě. Kávu vypiju ještě TEPLOU. Obleču se, zajdu si BEZE SPĚCHU projít obchody. Koupím si něco pěkného na sebe, nejlépe spodní prádlo, abych se už napříště nemusela bát, že mě náhle odvezou kvůli úrazu do nemocnice a budu muset nějak maskovat tu svou stokrát vypranou podprsenku. Zajdu si na oběd, který nebudu vařit, a budu mít celý den pohodičku. Půjdu za kamarádkou, která je v rámci mého snu také bez dětí, a budeme si moct v klidu promluvit, aniž bychom u toho přebalovaly, vařily, krmily a štěrchaly. Pak vyrazím třeba do kina, kde jsem nebyla od doby svého prvního břicha. Prostě takový obyčejný den, ale pro mne nedostižný sen.
Můj báječný manžel má pochopení pro mé deprese a v rámci možností mě alespoň o víkendu, kdy je doma, vypouští tak na 2–3 hodiny bez dětí ven. Dělá to tak trochu pro sebe, ví, že by se mnou jinak nebylo k vydržení. Kromě kil spořádané čokolády, používání sprostých slov a občasného pláče je to jedna z mála věcí, co mne drží při životě. To pak vybíhám s touhou koupit si něco pěkného na sebe, a nakonec se vracím s nějakými hračkami nebo dětským oblečením.
Můj manžel ví, že když vykřikuju, jak odcházím navždy, nemyslím to vážně. A taky doufám, že on, který to má s námi také těžké, neplánuje útěk. Musím mu co nejdřív říct: „Bylo by ti bez nás smutno, znám tě.“
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
