Minule jsem zde psal o mimořádných úspěších některých československých pavilonů už na předválečných světových výstavách (Dávná krása starých pavilonů, Orientace 15. května). Dnes na to navážu.
Padesátá léta s dominantním socialistickým realismem – odpudivým stylem importovaným ze sovětského Ruska – nebyla rozhodně obdobím, kdy by se Československo mohlo podílet na západních výstavních akcích. Rok 1958 ale přinesl změnu. Chrám umění architektů ze staré školy Končila pochmurná éra stalinismu a naskytla se příležitost zúčastnit se světové výstavy Expo v Bruselu. Shodou šťastných okolností se zde podařilo postavit pavilon, který symbolicky vrátil naši zemi do Evropy, byť za cenu jisté potěmkiniády.
Ze soutěže vyšel vítězně projekt tří renomovaných architektů, kteří absolvovali svá studia na technice již za první republiky. Josef Hrubý měl dokonce těsně před válkou příležitost postavit v Praze krásný funkcionalistický obchodní dům pro firmu Brouk a Babka – Bílou labuť. František Cubr zase spolupracoval s básníkem a architektem (a také průkopníkem organické architektury) Vítem Obrtelem a Zdeňkem Hölzelem na projektu hezkého funkcionalistického činžáku na nároží pražských ulic Žitné a Štěpánské. Zkušeným projektantem byl i Zdeněk Pokorný.
Jejich pavilon měl jednoduchý koncept: šlo o tři kubusy obložené zlatavou skleněnou mozaikou, které byly propojeny skleněnými křídly. Údiv návštěvníků však vzbuzoval především menší objekt restaurace, jejíž část byla vyzdvižena nad terén subtilními ocelovými sloupy. Šlo doslova o Gesamtkunstwerk (dílo syntetizující různé druhy umění): architekti a spolupracující designéři a výtvarníci – zejména pedagogové a jejich studenti z VŠUP – dotáhli do stylové dokonalosti každý detail až po prostírání v restauraci nebo oblečení číšníků. Svou roli hrálo i okolí pavilonu s malou zahradou a různými artefakty – a s Kaplanovou turbínou, která také vypadala jako výtvarný exponát.
Kouzlo pavilonu pak spočívalo v tom, že – na rozdíl od jiných stánků naplněných různými výrobky – byl jakýmsi chrámem umění. Generální komisař Jindřich Santar ve spolupráci s výtvarníky prostě vytvořil výstavu působící na všechny smysly, která představila české sklo, dřevěné hračky, výtvarná díla, historické artefakty, ale i technické produkty; a samozřejmě divadlo a film v působivém spojení Laterny magiky. To vše originální formou, jež návštěvníky okouzlila. Nevěděli ovšem, že v tehdejším Československu si vystavené zboží nekoupí, a netušili, že autoři těchto děl často museli opustit Brusel ještě před otevřením bran výstavy.
Náš pavilon získal hlavní cenu, tzv. Zlatou hvězdu, ale nebyl zdaleka jedinou atrakcí. Krásný byl třeba i Schwanzerův rakouský pavilon (později přenesený do Vídně, kde pak hostil muzeum umění XX. století) nebo futuristický stánek firmy Philips od Le Corbusiera s první prezentací kvadrofonní skladby Edgara Varéseho.
Na Expo do Bruselu se mnoho Čechoslováků nedostalo, ale později byly pavilon i restaurace rozebrány a přestěhovány do Prahy – na bubenečské Výstaviště (tehdy Park kultury a oddechu Julia Fučíka, lidově Fučíkárna), respektive do Letenských sadů v Holešovicích. Laterna magika pak zakotvila v paláci Adria. Tzv. „bruselský styl“ s olovnatým sklem, pastelovými barvami, umakartem a svařovanými dráty zachvátil české domácnosti a v degenerované podobě strašil ještě dlouho.
Gemini to sice není, ale...
Další důležité světové výstavy v New Yorku se Československo bohužel nezúčastnilo, ale následující Expo v Montrealu v roce 1967 znovu přineslo úspěch.
Podílel se na něm zkušený tým v čele s trojicí Cubr-Hrubý-Pokorný, která navrhla interiér našeho pavilonu (vlastní stavba byla dílem tehdy mladých architektů Miroslava Řepy a Vladimíra Pýchy). Upoutali opět kombinací historických artefaktů a moderního designu i nápadem s interaktivním kinoautomatem.
Hlavní hvězdou výstavy byl ovšem pavilon USA – transparentní sférický objekt Richarda Buckminstera Fullera, v němž byla na padácích zavěšena ohořelá kabina kosmické lodi Gemini a projížděl tudy vláček minirail. Na rozdíl od Bruselu, kde se o našich úspěších referovalo až se zpožděním (kniha o výstavě vyšla dokonce až v roce 1961, a to ještě s ďábelsky tendenčními texty), montrealské zpravodajství bylo prostřednictvím rádia a televize průběžné. Celá akce byla jednou z předzvěstí tzv. Pražského jara 1968.
Instalace od Hníka a Rajniše V roce 1970 se na světové výstavě v japonské Ósace ještě podařilo navzdory nastupující normalizaci dotáhnout naši poměrně skromnou expozici do cíle, byť často s nemalými problémy. Pamatuji si, jak mi kdysi profesor Stanislav Libenský popisoval anabázi se skleněnou Řekou života, z níž musel na poslední chvíli letlampou přetavovat otisky vojenských bot – symbol války naši papaláši chápali jako jinotaj, který má upomínat na sovětskou invazi v roce 1968. Autory pavilonu byli tentokrát brněnští architekti Vladimír Palla, Viktor Rudiš a Aleš Jenček.
Pak následovala dlouhá cézura. Československo se představilo až v roce 1986 na tématickém Expu v kanadském Vancouveru. Průměrný pavilon (Jan Vrana – Vladimír Štulc) ani nepříliš nápaditá expozice příliš nezaujaly a dlouhé fronty byly spíše dílem špatné propustnosti stavby. Naštěstí jsme tu měli ještě jednoho reprezentanta.
Byl jím pavilon historie dopravy (výstava měla jako hlavní téma transport) ve staré výtopně. Mezinárodní soutěž na instalaci vyhrál český tým studia Shape (Jaromír Hník a Martin Rajniš). Tzv. Roundhouse patřil – spolu se zvlněnou dálnicí amerického ateliéru SITE – k hlavním atrakcím: uvnitř byly vystaveny letité dopravní prostředky, promítaly se staré filmy o podivných létajících strojích a mezi giganticky zvětšenými součástkami poletovali hrdinové z románů Julese Verna (v podání hereckého souboru HaDivadla).
A co přinesla svobodná éra po roce 1989? O tom někdy příště.
***
Náš pavilon v Bruselu 1958 návštěvníky okouzlil. Nevěděli, že v tehdejším Československu si vystavené zboží nekoupí a že autoři museli opustit Expo ještě před otevřením.
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik a architekt
