Dnes o tlumočnickém molochu EU, který potřebuje zredukovat Při diskusích o finančních výdajích Evropské unie se ponejvíce mluví o obrovských subvencích do zemědělství, ale jen tu a tam se objeví vážnější zmínka o oné neospravedlnitelné sumě v unijním rozpočtu, kterou představují výdaje na překladatele a tlumočníky. Viníkem je politickokorektní a rovnostářský blud, že „každý má právo se vyjadřovat ve svém rodném jazyce“. Takové právo je nutné hájit, jde-li o příslušníky jazykových menšin v různých zemích. Ale v zahraniční politice je to nesmysl. Asi jako kdyby pořadatelé před mistrovstvím světa v hokeji přišli s blábolem, že každý má právo na vítězství. V diplomacii a zahraniční politice tradičně pracovali lidé, kteří tuto službu vykonávali pro svoji zemi bezplatně -a v neposlední řadě pro to byli vybavení náležitým vzděláním a především znalostí několika jazyků. Od onoho prvního aspektu se s postupem času celkem pochopitelně upustilo - ale zcela nepochopitelně se ustoupilo i od aspektu druhého. Vždyť znalost cizích jazyků přináší nejen samu schopnost domluvit se, nýbrž i znalosti a rozhled pro práci v zahraniční politice nezbytné. Jak může takovou práci vykonávat člověk, který se dokáže domluvit pouze jazykem rodné hroudy? Nic proti tomu, kdo se jazykům učit nehodlá, ale potom by bylo lepší, kdyby na té rodné hroudě zůstal a dělal tam vrátného na obecním úřadě.
Na unijních židlích dnes - s nestydatě vysokými platy a spoustou nejrůznějších náhrad a výhod - dřepí lidé, kteří pro svoji práci nemají ani ten nejelementárnější předpoklad. Koupil by Real Madrid „fotbalistu“ s dřevěnou nohou, kterého by asistent musel po hřišti vozit na vozíčku? Asi sotva.
Vždyť nejde jen o schopnost domluvit se při oficiálních jednáních, ale také o fungování v každodenní práci a v životě vůbec. Takový europoslanec mimo jiné potřebuje v zákulisí mluvit s kolegy - to má tlumočníka za zadkem dnem i nocí? Jestlipak se vážený pan poslanec aspoň trochu stydí, když není schopen zeptat se na cestu, objednat si v hospodě jídlo nebo říct pokojské v hotelu, že by potřeboval novou ruličku toaletního papíru. A pokud někdo tlumočníka a překladatele potřebuje, nechť je má, ale ať si je platí ze svého.
V případech některých dvojic jazyků je tlumočení a překládání i tak zbytečné, porozumění tomu druhému není otázkou schopností, nýbrž jen chtění a vůle (čeština-slovenština, dánština-švédština, italština-španělština). Bruselský překladatelskotlumočnický moloch by nicméně měl být rázně zredukován a veškerá oficiální komunikace by se měla omezit na tři nejrozšířenější evropské jazyky: angličtinu, němčinu a francouzštinu. Že je to nespravedlivé? Jistě, jako život sám. Jsou třeba tací, kteří by rádi objížděli nejslavnější operní domy světa a před davy šílících a ke všemu svolných obdivovatelek zpívali Dona Giovanniho - ale musejí si nechat zajít chuť, protože neumějí zazpívat ani Ovčáky čtveráky. A když někdo nezná největší evropské jazyky, ať si nechá zajít chuť na práci v největší evropské instituci.
Chtít, aby každý uměl všechny tři hlavní evropské jazyky, to by bylo příliš. Ale dva by měly být normou. Aby všichni rozuměli, muselo by se tlumočit vždy jen mezi dvěma z nich - o kombinaci pro daný den by se rozhodovalo na základě pravidelného rozvrhu. Zavést takový pořádek ze dne na den, to by samozřejmě nešlo, ale desetileté přechodné období by dozajista stačilo.
Když někdo nezná největší evropské jazyky, ať si nechá zajít chuť na práci v největší evropské instituci
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
