V anketě Lidových novin Kniha roku 2009 (LN 19. 12. 2009) uvádí básník Miloš Doležal mj. knihu Vladimíra Neuwirtha Vcházení do Evropy a odůvodňuje svoji volbu tím, že to je „noblesní lekce všem Antievropanůmkřupanům“.
Co to je „Antievropan“? Antifašista je odpůrce fašismu, antikomunista je odpůrce komunismu; Antievropan by tedy podle tohoto vzoru měl být odpůrce Evropy. Jak se jím člověk může stát?
Bruselština se nepozorovaně vetřela do každodenní skutečnosti a začala se tvářit jako běžný jazyk. Tím, jak manipuluje významy slov a vytváří obraz společného protivníka, se bohužel začíná podobat svým hnědým a rudým předchůdcům. Proto je třeba překládat její výrazivo do normální lidské řeči, aby Evropanům nevymyla mozky docela.
Vše začalo v okamžiku, kdy nějaký probruselský nadšenec v záchvatu horlivosti položil rovnítko mezi pojmy Evropa a unie. (Co si o tom mají myslet ve Švýcarsku, evropské zemi ze všech nejdemokratičtější, a tudíž nejevropštější?) U toho samozřejmě nemohlo zůstat: evropský začalo v tomto novém jazyce znamenat unijní a objevilo se i slovo proevropský, rozuměj prounijní. Odtud byl už jen krůček k tomu, aby vznikly i výrazy jako euroskeptik (tj. člověk mající výhrady k unii), výše zmíněný Antievropan (tj. odpůrce unie), potažmo antievropský (tj. odmítající či kritizující unii).
V nedeformovaném jazyce by Antievropan musel znamenat člověka odmítajícího či přímo ohrožujícího evropské hodnoty. Evropa znamená různorodost, rozmanitost, vzájemný respekt a v neposlední řadě vzájemné poznávání a plodné ovlivňování. Odpůrce unie (v bruselštině Antievropan), který ovládá několik evropských jazyků, je ale daleko větší Evropan než v prsa se bijící a za „Evropana“ se s křikem prohlašující trouba, jehož schopnost se v Evropě dorozumět končí na hranicích rodné země - průzkum jazykových znalostí kupříkladu mezi francouzskými poslanci ve Štrasburku nebo mezi členy vedení ČSSD by o jejich skutečném evropanství napověděl mnohé.
V samotném slovním spojení „Evropská unie“ se vyskytuje zásadní rozpor a v podstatě je to nesmysl. Obdivuhodný a především bytostně evropský projekt Evropského společenství byl v 90. letech nahrazen projektem unie, která může být evropská jen v povrchním, geografickém smyslu; ve smyslu hlubším, ideovém (snaha o vytvoření jedné veliké, centrálně spravované říše) na ní je cosi asijského. Snad nejlepší definici Evropy podal před lety Ludvík Vaculík, když napsal asi tolik, že Evropa znamená, že když vás v jedné zemi otravuje režim, tak utečete přes kopečky a máte od nich pokoj. S tím bude v unii konec, a díky rychle postupující orwellizaci veřejného prostoru a průmyslovým kamerám to budou mít pořád snazší. Například v Londýně mají ty všudypřítomné bestie už i na záchodcích v kavárnách.
Zatím ještě ne „nepřátelé Evropy“ ani „názorově méněcenní“, zatím jenom páně Doležalovi „křupani“. Ale co není, může být.
Kdyby takhle mluvil nějaký bruselský podržtaška hledící si svého zajištěného živobytí, bylo by to nechutné, ale vlastně by to bylo k smíchu. Ale když se touto po totalitarismu páchnoucí demagogií ohání básník (tj. člověk, jenž by měl mít k jazyku niterný vztah a měl by být nadmíru citlivý na jeho zneužívání a prznění), je to k pláči.
Bruselština se nepozorovaně vetřela do každodenní skutečnosti a začala se tvářit jako běžný jazyk
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
