Kdyby se ministrovi zahraničí kterékoli politické vlády, lhostejno, zda fialové či tmavě zelené, přihodilo cosi podobného, co předvedl pan ministr Kohout, byl by jej nucen premiér spíš dřív než později vyhodit. Jakákoli opozice by si totiž nenechala ujít příležitost zesměšnit diplomata, který tak fatálně neodhadl situaci.
V menším měřítku je Kohoutův trapas obdobou Zápotockého prohlášení z května 1953 „naše měna je pevná“ v předvečer měnové reformy. V demokratických poměrech podobný úlet potkal Igora Němce, ten při povodních v srpnu 2002 ujišťoval Pražany, že „situace je nadmíru výtečná“ jen několik hodin před tím, než Vltava zaplavila metro.
Ze Zápotockého strany to byl cynismus, z Němcovy neznalost situace. V případě víz pochopitelně nejde o životy ani majetky, avšak na diplomatické schopnosti pana Kohouta vrhá tento omyl velmi temný stín.
Pokud si pan Kohout mohl myslet, že jej jeho mateřská ČSSD udělá ministrem v povolební řádné vládě, po včerejšku by taková úvaha nápadně připomínala úsudek ohledně nezavedení víz.
Pochvaloval-li si kdo úřednickou vládu doposud, musí po epizodě s vízy nutně cítit, že to jaksi není ono. Zatímco politici se musejí ohlížet na voliče, nadstraničtí experti po blamáži předvedou jen stínovou etudu. Těžko se zbavit dojmu, že si to pro jistotu nechtějí rozházet hlavně v Bruselu.
