Zajděte se podívat do dětského oddělení Městské knihovny na Mariánském náměstí v Praze, a napadne vás spousta otázek. Například: vážně je jedno, co naše děti čtou? A existuje vůbec současná a kvalitní česká literatura pro děti?
Protože čistě vizuálně vás nejdřív omráčí stříbrné fantasy knihy hned v několika regálech. Jsou to vlastně pohádky pro větší děti, méně či více zdařilé. Ve zbylých poličkách najdete zdaleka ne tak lesklé, trochu omšelé a ohmatané „osvědčené“ ozvěny „starých dobrých časů“ – Čtvrtek, Štorch, Steklač, Říha… Mezi nimi se krčí pár knih novějších. Jména autorů vám asi nic neřeknou. Protože když začali psát Alena Ježková, Pavel Brycz, Petr Nikl, Ivona Březinová, Iva Procházková nebo Pavel Šrut, byli jsme už dospělí.
Pohled upřený do stropu
Moje čtyřletá dcera dostala pohádkovou knížku o veverce s obřími barevnými ilustracemi. Veverka zvládne všechna nebezpečenství v lese – a když je smutná, „neustále musí myslet na právě se končící den – pohled upřený do stropu“. Nesmyslů je v knize víc. Pohled upřený do stropu pak mají hlavně rodiče, nejčastější předčítači podobných knížek, přeložených z různých jazyků narychlo a ledabyle.
V nákupních centrech se k vám lísá spousta takových knih. Je to ryze komerční zboží, zaletované v igelitu, červené nebo růžové, fosforeskující a se zlatými nálepkami a s jasným vzkazem: Kup si mě…! Knihkupectví specializovaná na kvalitní dětskou literaturu, kde by vám mohli fundovaně poradit, u nás neexistují.
Také podle nestora české dětské literatury, básníka Jiřího Žáčka (65), chybí současnému trhu s dětskými knihami především vkus: „Vychází relativně dost dobře napsaných a pěkně ilustrovaných knížek, ale v té lavině nevkusu se ztratí. Když narazím třeba v NeoLuxoru na haldy různých Nejkrásnějších říkadel, Nejkrásnějších pohádek, Nejkrásnějších bájí a tak dále, zježí se na mně všechny chlupy, a když vidím mladou maminku, jak takové hrůzy kupuje, mám chuť jí naplácat.“ Jenže: jak má mladá matka vědět, co dělá špatně? Nemůže věčně zůstávat u toho, co zná sama.
Kvalita je, ale moc se o ní neví
„Nové a kvalitní české knížky pro děti existují,“ říká rozhodně PhDr. Jana Čeňková, která přednáší českou literaturu na Fakultě sociálních věd UK a je předsedkyní české pobočky Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu IBBY. „Zatímco do roku 2000 nakladatelé sahali hlavně po překladech, reedicích a oddychové literatuře, v novém tisíciletí začaly vycházet i knihy nových autorů,“ rekapituluje posledních deset let na trhu a doporučuje, abychom se nejen v čase vánočním naučili rozpoznat kýč: „Každého by měly odpudit reklamní slogany typu: Nejslavnější modelka na světě, Nejkrásnější pohádky, Nekrásnější bajky, Báječný svět – vše je krásné, bezbranné, navždy nevinné, nikdo z hrdinů nepřerostl do dospělého věku. Z ilustrací se na vás kulí oči s řasami, které by mohly pokračovat na další straně – broučci, dětičky, zvířátka, babičky skotačí v bezduchých říkankách.“
Kdo píše dobré dětské knihy
Je opravdu tak důležité, aby děti četly kvalitní knihy, nebo bychom měli být rádi, že čtou aspoň něco?
Spisovatelka Alena Ježková (44) je přesvědčená, že ano: „Vždyť čtení dítě zásadně formuje, otevírá mu nové pohledy na svět.“ O současném stavu české dětské literatury říká: „Myslím, že u nás stále chybí novodobé tituly typu Děti z Bullerbynu. Tedy knihy s pozitivním vzkazem, že reálný svět je příjemné, fajn místo k životu. Onen pověstný grál vidím v každodennosti a normalitě. Děti mají mnohdy encyklopedické znalosti, ale často nerozumí běžným mezilidským vztahům, chybí jim schopnost empatie a lásky.“ Podobně i naše jedna z nejoceňovanějších spisovatelek Iva Procházková (57) je přesvědčená, že psaní knih pro mládež je nejen výzva, ale i odpovědnost: „To, co člověk přečte v dětství a v pubertě, ho zpravidla ovlivní na dlouhé roky, ne-li na celý život. Alespoň u mě tomu tak bylo.“ Procházková byla několikrát nominována na mezinárodní Cenu Hanse Christiana Andersena a Cenu Astrid Lindgrenové, získala německé prestižní ocenění Jugendbuchliteraturpreis; českou Magnesii Literu pak naposledy obdržela letos v dubnu za román pro dospívající Nazí.
Navíc žila jedenáct let v exilu, a tak dobře zná literaturu německy mluvících zemí. Dodává proto:„Řekla bych, že v Německu vychází mnohem víc knih, které se skutečně zamýšlejí nad dětmi a dospívajícími v širším kontextu společnosti. Uvádějí čtenáře do kulturní tradice té či oné rodiny, autenticky ilustrují společenské postavení, náboženské zázemí, specifické odlišnosti různých etnik a národností…“ Toho, že knihy, které by reflektovaly realitu, v Česku chybí, si je vědoma i Ježková. Prvotinu Praha, babka měst vydala v roce 2002, dnes má na trhu třináct knih, některé z nich v šesti jazycích. Na jaře 2011 jí vyjde další titul, tentokrát ryze beletristický. Jmenuje se Dračí polévka a je o dvanáctiletém Longovi a jeho vietnamském dědečkovi z pražské tržnice. „Ta kniha vznikla jaksi na společenskou objednávku – nikdo nepochybuje, že jsme multikulturní zemí, kde žijí početné menšiny, ale víceméně reálný příběh vietnamského nebo ukrajinského dítěte z Čech, pokud vím, nikdo nenapsal. Což je dost alarmující,“ říká spisovatelka, jejíž Staré pověsti české a moravské se prodaly v nákladu bezmála dvacet tisíc kusů a vysloužily jí přezdívku Jirásek v sukních.
I spisovatelka Ivona Březinová (45) křižuje republiku s batohem svých knih na zádech. Paní učitelky ji na besedách s dětmi uvádějí slovy: „Děti, toto je živá paní spisovatelka!“ Podle této autorky, která od roku 1996 napsala přes padesát dětských knih (mimo jiné trilogii Holky na vodítku o drogových závislostech a knihu Držkou na rohožce – o klukovi, který odchází v den svých osmnáctin z dětského domova), se české literatuře nedostává právě velkých jmen, které mají třeba ve sportu: „Pod pojmem spisovatel si dnešní děti představí buď slavné zahraniční autory, nebo mrtvé klasiky.“
Jaký je dětský čtenář?
Také díky besedám Ivona Březinová vidí, v čem jsou děti jiné než před deseti lety: „Jsou samostatnější, možná i proto, že my dospělí na ně máme méně času. Víc diskutují. Nedělá jim problém se na cokoliv zeptat. Mají představu o budoucnosti, která často zahrnuje nějakou atraktivní profesi. Často uvažují i o tom, že část života stráví v cizině…“
Iva Procházková vidí změnu dětských čtenářů ještě globálněji: „Přibývá odlišností mezi jednotlivými skupinami dětí, ale i odstínů mezi jednotlivci. Dřív se daly popsat hlavní kontury dospívající generace – v padesátých, šedesátých, sedmdesátých letech. To už dnes skoro není možné, české děti jsou stejně různorodé jako děti v Evropě vůbec. Kdo ví, třeba by se našlo víc styčných bodů mezi klukem z Lipska a Plzně než třeba mezi pražským a slezským klukem…“
Šance pro „nového Foglara“
Má v houštině literárních pokusů a omylů pro děti šanci také nový, dosud neznámý spisovatel? Nakladatelství Olympia nedávno představilo literární debutantku, překladatelku z angličtiny Pavlu Horákovou (35).
Na počátku prý byla jen její touha napsat poctu Olšanským hřbitovům – a vznikl z toho tajemný příběh Tajemství Hrobaříků, pojednávající o partě dospívajících dětí: svou poetikou je přirovnáván k Rychlým šípům. Prvotina autorky je v prodeji teprve pár týdnů, už teď se ale ví, že v některých knihkupectvích kniha vydržela na viditelném místě jen týden: ve většině skončila brzy vzadu v regálu, kde ji najde jen ten, kdo opravdu hledá. „Už v době, kdy jsem knížku psala a chodila se dívat do prodejen na ,konkurenci‘, mě zarážel poměr překladové literatury pro děti vůči knížkám domácím. Překvapilo mě také, kolik dětských titulů na pultech je starších než já sama,“ dodává autorka. K Hrobaříkům má už vymyšlenu druhou a napsanou třetí část trilogie. Uvidíme, zda vydrží.
Komu jde o dětskou knihu
Nakladatelství Albatros, které vydává dětské knihy už od roku 1949, v posledních dvaceti letech přibyla konkurence. Jana Čeňková k tomu jako důkaz podává vyčerpávající přehled: „Záruku kvality skýtají menší nakladatelství, jako jsou Arbor vitae, Baobab, Labyrint-Raketa, Meander, B4 Publishing, Práh, zvyšuje se úroveň knih pro děti nakladatelství Mladá fronta, doporučuji překladové tituly z Arga.“ Dobrou pověst má i česko-francouzské Brio, které se specializuje na klasické tituly typu La Fontainových bajek a Andersenových pohádek, ale vydává také knihy ilustrátorky českého původu Martiny Skaly. Pár dětských knížek ročně vydávají i Havran a Labyrint, dále je tu Paseka, Host a Argo, podporu mladým autorům poskytuje nakladatelství XYZ.
Jako příklad kvalitních knih je na místě zmínit dva autory, kteří se sice tvorbou pro děti nezabývají exkluzivně, ale jejich současná práce v oboru dosahuje výjimečné kvality. Jsou jimi výtvarník Petr Nikl (kdo by odolal jeho nonsensovému světu! – rozhovor s ním přinášíme v tomto čísle) a básník a překladatel Pavel Šrut, většinou tvořící v tandemu s kreslířkouGalinou Miklínovou. Jeho Lichožrout, knižní hrdina, je záhadný tvor, který žere ponožky a z párů dělá licháče.
Jaroslav Císař, šéfredaktor měsíčníku Grand Biblio, si myslí, že tradici ve čtení máme, ale nesmíme na ni spoléhat, čtení je třeba zajistit centralizovanou podporu: „I v Americe existuje celonárodní projekt Přistiženi při čtení (Get Caught Reading), vedle slavných sportovců se na nich podílí i herci, třebaWhoopi Goldberg. V Německu zase využívají Světového dne knihy, kdy vydají každoročně jednu kvalitní knihu pro děti zadarmo. U nás by mělo jít především o podporu národní literatury a češtiny jako nesvětového jazyka: inspiraci můžeme najít v Belgii nebo Nizozemsku.“
Poraď si sám…
V České republice žádná cíleně řízená a komplexní podpora dětského čtenářství neexistuje. Což je docela tristní v zemi, kde se povzdech, „děti dneska nečtou“, stává shodně učitelským i rodičovským folklorem.
„Nečtenářství“ našich dětí si už vybírá zřetelnou daň: letošní mezinárodní průzkum gramotnosti PISA skončil pro Čechy totálním fiaskem. Čeští patnáctiletí klesli v sečtělosti nejrychleji z pětašedesáti zkoumaných zemí. Ministerstvo školství vedené ministrem Dobešem, jehož děti podle jeho slov také „nečtou“, vyhlásilo poplach. Musí se prý něco dělat. Neví se ale přesně co.
Zpozice rodičů si částečněmůžeme pomoct sami, když se při vánočním nákupu dětských knih spolehneme na v posledních letech nominované či vítězné tituly dvou hlavních literárních soutěží. Jsou jimi Zlatá stuha (soutěž výhradně dětských knih, letos 17. ročník) a dětská kategorie cen Magnesie Litery.
Nebo se spolehněme alespoň na zdravý rozum – protože kniha je přece víc než jen módní zboží. ?
***
Co MI ČeTLA MAMINKA A co ČTU Já SVýM DěTeM
KATEŘINA WINTEROVÁ herečka ? Zrovna jsem se synka ptala, jaká je jeho nejoblíbenější kniha z těch, které jsme dosud četli. Odpověděl, že Děti z Bullerbynu. Dalšími našimi oblíbenci jsou Sekora, Říha, Čapkové, Trnka, Janssonová, Bible. Já zas milovala pohádky: české, severské, orientální, všechny.
PETRA ŠPALKOVÁ herečka ? Rok a půl starému synovi čtu zatím jen knížky s obrázky, na souvislý text to ještě není. Ale až povyroste, těším se na Pejska a kočičku, Kocoura Mikeše, Rumcajse, Špalíček veršů, Devatero pohádek – na to, co četli rodiče mně. A až povyroste víc, tak mu představím Zeměplochu a Harryho Pottera, ať má základní vzdělání do této doby.
DANA MORÁVKOVÁ herečka ? Syn už je velký, takže už čte sám, k Vánocům dostane minimálně pět knížek (ale neprozradím jaké). Jsme moc rádi, že se z něj stal vášnivý čtenář. Jako malému jsme mu četli snad všechny dětské knížky, co byly – jako poslední to byly Vieweghovy Krátké pohádky pro unavené rodiče. Sama si vzpomínám hlavně na knihu Krása nesmírná.
LENKA VLASÁKOVÁ herečka ? Vyrůstala jsem na klasických pohádkách od Boženy Němcové, dále to byli Karel Čapek – Devatero pohádek, Alois Jirásek – Staré pověsti české. Hodně mi četli babička a děda. Dětem právě čteme knihu Žabí zámek od Josteina Gaardera, vedle klasických pohádek také Andersena. Moc se jim líbil Nekonečný příběh a Lichožrouti od Pavla Šruta.
Co mI ČeTLa mamINka a Co ČTU Já svým DěTem
MARKÉTA HRUBEŠOVÁ herečka ? Čteme Ladovy pohádky, Broučky, Dášenku, Andersenovy pohádky (zpracované pro nejmenší), ale i Princezničku Lilli (Monika Finsterbuschová) nebo momentálně Hlupýše od Magdaleny Wagnerové. Rodiče mi, myslím, četli stejné pohádky jako já dnes dceři. Hodně knížek má po nás „poděděných“. A tak to má být. I když se doba trochu zrychlila a počítače jsou všude kolem nás, na poetiku papírových knížek nedám dopustit.
KATEŘINA JACQUES politička ? Rodiče mi nepředčítali, snad s výjimkou Špalíčku od Hrubína, který jsem měla a mám dodnes ráda. V pozdějším věku mi máma četla samizdatovou kopii Hobita, tehdy ho nikdo z mých vrstevníků neznal. Líbí se mi, že všechny děti milují Hrubína, bratry Čapky, kresby Ondřeje Sekory či Zdeňka Milera. Četl je už můj táta, potom já, moje starší děti, dnes je předčítám roční dceři. Stálicí v naší rodině jsou Lidová říkadla od Josefa Lady – už i malá Noemi na ně krásně reaguje. A jakou říkanku má dnes nejradši? Havel, Havel, do pekla zajel, na bílém koni, čert ho tam honí…
PETRA PROCHÁZKOVÁ novinářka ? Děti mám dvě a mezi nimi desetiletý rozdíl. První syn pohádky doslova hltal, četli jsme všechno. Asi nejvíc jsme se ale vraceli k Neználkovi – než zasáhl Harry Potter. Toho jsem mu četla i v době, kdy už by to klidně zvládl sám. Mladší syn bude mít pět a jediná knížka, kterou snáší, je Byla jednou koťata. Všechno ostatní je na něj příliš dlouhé, a tak stále čteme hlavně leporela. Sama si z dětství asi nejvíc pamatuji Kocoura Mikeše, Ferdu Mravence a „foglarovky“.
KRISTÝNA FREJOVÁ herečka ? Jelikož moje dcera měla soustředěný zájem o knížky od chvíle, kdy byla schopná sedět na klíně, čteme rády a hodně. Výběrem zatím kopíruju svoje dětství. Ráchelka do čtyř let „zkousla“ klasiku od Němcové, Erbena, bratří Grimmů, Malého prince, Zahradu, Dášenku, Pejska a kočičku, Broučky (do půlky), Devatero pohádek a spoustu dalších. Měla jsem velkou radost, když jsem navštívila antikvariát a panu prodavači v mém věku vysvětlovala, že bych potřebovala „takový ty pohádky o Honzovi, takový ty modrý“ – za minutu mi je přinesl. Teď jsem hrozně napnutá, jestli Ježíšek přinese 1. díl Harryho Pottera a s Ráchelkou si ho konečně budu moct přečíst i já.
CO MI ČETLa MaMINKa a cO ČTu Já sVýM DěTEM
BÁRA BASIKOVÁ zpěvačka ? Svým dcerám jsem četla verše Františka Hrubína, Zlatovlásku a jiné pohádky K. J. Erbena a B. Němcové. Synovi teď čtu Medvídka Pů. Moji rodiče mi četli Fimfárum Jana Wericha, Malého Prince a Broučky.
ALICE NELLIS režisérka ? Dětem čtu právě teď České pohádky – včera to byl zrovna Čert a Káča. Ty mi rodiče také četli. Dál si vzpomínám na Řecké báje a pověsti, Luisu a Lotku a také třeba japonské pohádky ze sbírky Vousy na mašličky. A samozřejmě pohádky Boženy Němcové.
KATEŘINA NEUMANNOVÁ lyžařka ? Nejvíc vzpomínám na knížku O Neználkovi a na Mikeše, kterého mi doma četli. Dceři jsem do nedávna četla různé knížky o zvířátkách, například Bambi. Nyní začínají být aktuální naučné encyklopedie.
BÁRA MUNZAROVÁ herečka ? S Aničkou jsme začali klasikou. Karafiátovy broučky, Erbenovy pohádky, Pohádky Boženy Němcové, Fimfárum pana Wericha, Pohádky z celého světa, ale i Dětskou bibli, nebo třeba Čtyřlístek a Macha a Šebestovou. Když zavzpomínám na svoje dětství, vlastně pouze předávám, co zasáhlo a oslovilo mě.
O autorovi| Veronika Bednářová, reportérka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz
