Václav Havel v projevu na Foru 2000 varoval před pýchou soudobé civilizace, která se podle něj projevuje také v architektuře – města se rozrůstají jako nádory, mezi tupými pomníky čísi snahy po zisku se rozkládají hektary země nikoho...
Mírně kriticky na jeho slova reagoval Zdeněk Lukeš (LN 15. 10.), ostřejší odsudek formuloval Alexander Tomský (LN 21. 10.), který Havlovi vytkl přehnaný aristokratismus. Na obranu prezidenta vystoupil na svém blogu na Aktuálně.cz Vladimír Just, podle nějž Havel mluvil především o „dnešní elitě (chcete-li,podnikatelském baroku‘), o pyšných, tupých a prázdných stavbách, jež jsou odrazem mentality pyšných, tupých a prázdných myslí“. Ne že bych jeho a Havlovu pobouření nerozuměl, taky jsem zažil momenty zhrození se nad nevkusem a „oprásklostí“ stavitelů některých soudobých sídel. A srovnání třeba toho, jak se do podoby české metropole otisklo dvacetiletí první republiky, se stopou po stejnou dobu trvající novodobé české demokracie může vést ke všemu možnému, k hrdosti ale asi ne.
Možná ale, že ty naše úsudky zkresluje čas, respektive krátkost doby, po niž ty příklady třeba podnikatelského baroka ve městech stojí. „Politici, ošklivé budovy a děvky se stanou úctyhodnými, když vydrží dost dlouho,“ říká padouch Noah Cross z Polanského Čínské čtvrti, což je autorita, jejíž slova si zaslouží být vážena s úctou. Bude úctyhodnost osudem také těch domů, jež svou pýchou a nevkusností popuzují citlivé současníky? Nemůžu se tvářit, že v tom mám jasno, zásadně bych to ale nevylučoval. Za těch pár desítek let v nich taky už nebudou jenom ta ošklivost a arogance, přibude k nim také nějaká historie, třeba i pád, jemuž pýcha většinou předchází. Stanou se z nich možná domy-Learové. Ten král přece taky dospěl k nějaké paradoxní velikosti právě proto, že ve své pýše odmítal vzít na vědomí, co se kolem něj děje.
Už to nebudou anilinově vybarvená „vysmátá“ monstra, která kolemjdoucím lidem a kolemstojícím stromům a kopcům arogantně staví na odiv svou hrdou bezduchost. Barvy vyblednou, stejně jako vzpomínky na původní majitele a stavitele. Tam, kde dřív stála zaparkovaná procovská kára, bude mít někdo bedny s nářadím nebo tam nebude vůbec nic, na zahradě nějaké přerostlé keře, odpadávající omítka neurčité barvy. Dírou v plotě na pozemek budou chodit děti, budou okukovat tu zchátralou podivnost, zasazovat do jejích kulis nějaké prazvláštní smyšlené příběhy. Přijmou ten dům za svůj, bude jim to rvát srdce, až ho někdo bude chtít zbourat a vztyčit místo něj nový pomník lidské pýchy.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
