Jsem rád, když nějaká zajímavá stavba, která byla už ve stadiu klinické smrti, náhle ožije. Organizátoři letošního Designbloku si rozbili svůj hlavní stan v Ústřední budově Elektrických podniků hl. města Prahy (EP; později známá jako centrála dopravních podniků), kterou si pro tento účel pronajali od současného majitele, společnosti Orco. V době vzniku – tedy na přelomu 20. a 30. let – to byla mimořádná stavba a koneckonců je jí dodnes.
Bloudění labyrintem hal Já ji znám jako již poněkud unavenou dámu. Rané vzpomínky nejsou navíc nejpříjemnější. Jako dítě jsem tam chodil na lékařské prohlídky a taky mi tam brali nosní mandle. V době studií jsem zase bloudil podivným labyrintem haly, kde se prodávaly časové kupony na tramvajenky. Byla to ponurá místnost ponořená do tmy, neboť stropní sklobetonová okna byla zalita asfaltem. Uvnitř byly vestavěny kiosky, které bylo nutno obcházet úzkými uličkami a hledat zaprášené okýnko, za nímž svítila lampička a především tam seděla nerudná baba, která kupony prodávala. Třetí setkání už bylo o poznání příjemnější – čas od času jsem chodil do kulturního domu na Antidiskotéky Jiřího Černého.
Budova původně vznikla jako administrativní palác EP, společnosti, která v Praze provozovala hromadnou dopravu. V čele firmy stál dynamický inženýr Eustach Mölzer, milovník moderní funkcionalistické architektury. Spolupracoval s mladými projektanty Josefem Křížem, Adolfem Benšem a Františkem Mariou Černým. Ti navrhovali budovy pro zaměstnance, tramvajové remízy, transformační stanice i vilu pana ředitele na Hanspaulce (F. M. Černý).
Ústřední budovy měly být dokonce dvě – rozložené symetricky po obou stranách Bubenské třídy na předmostí Hlávkova mostu v Holešovicích. Architekti Kříž a Benš ale nakonec postavili jen jednu z nich. Byla to moderní stavba s železobetonovou skeletovou konstrukcí, její centrální převýšenou část s velkou vnitřní halou a ochozy (podobný princip, jako malá dvorana nedalekého Veletržního paláce) obklopovala nižší křídla. Střechy byly – jak se na funkcionalistickou architekturu sluší – ploché. Průčelí bylo obloženo bílou keramikou. Typické byly i dlouhé okenní pásy. Efektně pak působila obnažená žebra chladicích věží vzduchotechniky značky Carrier na střeše, která u nás byla použita poprvé (spolu s další moderní dominantou metropole té doby, budovou Všeobecného pezijního ústavu na Žižkově). Celý průběh stavby od bourání továrniček, které tu předtím stály, až po slavnostní otevření byl zaznamenáván filmaři. Šlo asi o první časosběrný dokument u nás a možná i v Evropě.
Pražská senzace Zajímavý je i kontrast dvou sousedících staveb – pseudogotického kostela sv. Antonína z Padovy a funkcionalistické budovy. Je neuvěřitelné, že od vysvěcení stylově poněkud opožděného chrámu (1914) do vypsání soutěže na novostavbu EP uplynulo pouhých osm let! Nová centrála EP vyvolala v Praze senzaci. Byla polyfunkčním palácem s úřady, obchody, kavárnami, kulturním centrem a také první pražskou velkokapacitní jídelnou amerického typu. Supermoderní kuchyně, vybavená roboty na zpracování jídla dodanými z USA, fascinovala i malíře Františka Grosse, který pak namaloval známý obraz Strojky v Elektrických podnicích.
Celá velkolepost stavby vyniká na dobových fotografiích. Že to místo nějak nepoznáváte? Není divu. Dnes už by takový záběr ani nemohl vzniknout. Na předmostí je od 70. let chaotická mimoúrovňová křižovatka s komplikovaným systémem podchodů, pokrytá klikyháky sprejerů a devalvující celé území. Dolní část budovy EP se tak dostala pod její niveletu. Také kdysi velkoryse řešená Bubenská třída s tramvajovou tratí a alejí stromů se proměnila. Dnes je to špinavá stoka na chvostu neblahé Severojižní magistrály.
Měl jsem štěstí, že jsem se kdysi párkrát setkal s architektem Křížem. Bylo mu přes devadesát, ale znal jsem jej jako čilého staříka, který mne navštěvoval v karlínské Invalidovně, kde jsem pracoval v archivu architektury Národního technického muzea. Kříž projektoval pro Elektrické podniky domy zaměstnanců a taky krásné měnírny s ocelovou nýtovanou konstrukcí (ta nejhezčí byla nedávno zbořena na Bořislavce, naštěstí ještě zbyla jedna na Vypichu). A pak také ve své době velmi moderní sklady firmy Ferra s ocelovou konstrukcí a keramickým pláštěm v ulici U Pergamenky v Holešovicích.
Budova EP, o níž jsme si tenkrát s architektem Křížem povídali nejvíce, je teď téměř prázdná a na nové využití teprve čeká. Mohla by tam být třeba radnice sedmého pražského obvodu. Ta zatím sídlí v nájmu v nedalekém paláci bývalé Úrazové pojišťovny. Ten se stavěl ve stejné době, ale proti paláci EP působí takřka předpotopně…
***
Nová centrála EP byla polyfunkčním palácem s úřady, obchody, kavárnami, kulturním centrem a také první pražskou velkokapacitní jídelnou amerického typu
O autorovi| ZDENĚK LUKEŠ, historik a architekt
