* Jaký film jste naposledy viděl v kině?
Do kina už moc nechodím, protože špatně vidím, ale viděl jsem tuhle film Avatar ve 3D. Seděli jsme v první řadě a lízali plátno – a já jsem byl rád, že žena u sebe neměla fotoaparát, protože jsem musel vypadat, jak jsem dostal ty brýle na 3D. A taky jsem si vzpomněl, jak jsem si jednou doma udělal krystalku – to je rádio na krystal, rádia ještě nebyla. Poslouchal jsem tehdy Prodanou nevěstu.
* Zažil jste pět generací českých herců. Kdo byl podle vás nejlepším českým hercem a herečkou?
Někdy se dobří herci nemusí objevit celé generace. Já jsem měl kliku, že jsem pracoval s výtečnými hráči. Zdeněk Štěpánek byl mužný a měl všechno: Hlas, cit, velký talent. Obsazoval jsem si celé Národní divadlo, to byla velká výhra. A Lída Baarová a Adina Mandlová, víte, ony vlastně nebyly herečky a neuměly hrát, ale když někam přišly, tak nějak vypadaly. Byly to osobnosti. To nevím, jestli ještě dneska je.
* Jak vypadá váš normální den?
Dost poklidně. Ráno si dám snídani, nejraději mám dvě vajíčka do skla, pak se těším na oběd do restaurace. Odpoledne si pospím, pokud mě nebudí Karel, to je hrubosrstý jezevčík, který chce pořád házet míček nebo štěká na naši kočku. Večer si dám párky nebo šunku. Poslechnu si zprávy a jdu spát.
* Prý pijete francouzské víno a hodně solíte.
Ta dlouhověkost je prý genetická, ale rodiče se nedožili ani šedesátky, tak nevím. Víno piji denně a samozřejmě francouzské a červené. Ano, solím. Je to pak chutnější. A žádná cukrovka, žádný cholesterol; ani tuky v krvi. Rajče jsem nesnědl nikdy v životě.
* Máte v sobě zvláštní vnitřní klid, čím to je?
To nevím. Ale když jdu spát, tak spím. V životě je nejdůležitější umět starosti házet za hlavu. Když se s tím nedá nic dělat, tak to nechat plavat.
* Zažil jste v životě hodně strachu?
Bál jsem se za nacismu. Když tady byli Němci, tak to bylo o hubu. To bylo doopravdy. Ale vždycky se mi to podařilo. Přesvědčil jsem je, že chci točit filmy.
* Připadal jste si někdy jako cynik?
Často mě lidi vidí jako cynika, ale já nejsem. Tím, že si držím lidi od těla, tak si myslí, že je mi všechno jedno. Ale není tomu tak, jsem jen profesionál. Říkal jsem lidem na place „Pane Högere, pane Štěpánku“ a tak dále. Kdybych si nedržel spolupracovníky od těla, myslím, že by si víc dovolili a ta práce už by nebyla taková. Měl jsem kamaráda Miloše V. Kratochvíla, spisovatele historických knih, naše rodiny se navštěvovaly, podle jeho románů jsem točil. Když jsme spolu psali Evropa tančila valčík, tak jsme vždycky za odpoledne vypili lahev vína a pochválili si, co jsme ten den napsali. Hodně jsem se přátelil i s Františkem Hrubínem, vážil jsem si ho moc po pracovní stránce. A nyní se kamarádím s panem podnikatelem Milanem Sládkem. Před dvěma lety mě pozval na Barbados, myslel jsem si, že mi to zakážou doktoři, ale nezakázali, tak jsem strávil devadesáté osmé narozeniny pod palmami.
* Vzpomínáte ještě na svou maminku? K čemu z dětství se často vracíte?
Maminka byla moc hodná a obětavá, zůstal jsem s ní sám, bez tatínka. Otec nás opustil v roce 1918 – ve stejném roce se zrovna narodil tatínek mé současné ženy. Pořád na maminku vzpomínám. A z dětství mám jeden velký hřích. Doučoval jsem spolužáka ze školy, protože jsem byl primus, ale místo učení jsem vystříhal papírové vojáky a vedl s ním bitvy. Možná tam už byl ten talent pro filmy se spoustou komparsu.
* Ve slovníku „Kdo je kdo“ jste v rubrice „Váží si“ uvedl jediné jméno: Miloš Forman. Proč zrovna on? Není nikdo jiný z české filmové branže, koho si ceníte?
Vážím si taky Jirky Menzela a svých prvních posluchačů z údajné nové vlny – to byli Věra Chytilová, Evald Schorm, Juraj Jakubisko, Jan Němec, Jan Schmidt, nerad bych na někoho zapomněl. Ale taky si moc vážím Jugoslávců, kteří k nám chodili a chodí studovat, mými žáky byli například Lordan Zafranovič, Emir Kusturica a taky moc šikovná Janja Glogovac. Byli to lidé, které film fakt bavil, chtěli dělat kumšt, psali si pečlivě moje přednášky. Byli to šikovní, talentovaní a pilní lidé. Emir mě nedávno, pátého ledna, zval do své vesnice, že pro mě pošle vrtulník, ale bohužel jsem nemohl. Uspořádal mi tam malý festival filmů, to mě potěšilo.
* Co jste se snažil studenty naučit?
Řemeslo a svobodné uvažování. Talent se naučit nedá. Na FAMU jsem přestal učit v pětadevadesáti, bylo dobře, že jsem se mohl tak dlouho se studenty potkávat. Nevím, jak by měla FAMU vypadat dnes. Ale je důležité, že studenti na škole točí a za tuto práci plně odpovídají.
* Jste asi jediný umělec, kterého od první republiky odměnil každý režim. Jste na to pyšný?
Ale proč ne. Já jsem ty filmy dělal poctivě, jak jsem nejlépe uměl. Práce pro mě byla nejdůležitější, chtěl jsem točit, a tak jsem občas uhnul. Mohl jsem netočit, ale to nešlo, filmař bez kamery neznamená nic. Film byl pro mě život.
* Po sametové revoluci v roce 1989 jste ale už moc nepracoval. Není to škoda, když konečně došlo ke vzkříšení masarykovských ideálů, se kterými jste vyrůstal?
No právě. Je to paradox, protože první republika byla pro mou práci asi nejlepší. Ta takzvaná masarykovská. A po roce 1989 už jsem možná netočil právě proto, že jsem byl oceňovaný vždycky, za každého režimu. Už mi nikdo na film nedal peníze. A že jsem nemohl natočit toho Jana Masaryka, to mě mrzí.
* Film o Janu Masarykovi byl vaší velkou touhou. Proč přesně?
Chtěl jsem ukázat, že to rozhodně nebyla sebevražda. Jsem přesvědčený, že ho zabili. Vždyť co to bylo za dobu? Psal jsem si s FBI i se šéfem tajných služeb, v Moskvě jsou pořád ty archivy, ví se, jak to přesně bylo. Jsem přesvědčený, že ho zavraždili bolševici. Stálo by za to ten film natočit. Jenže měl stát padesát milionů – a to bylo moc. Sílu bych na to měl ještě tehdy perfektní, uvažoval jsem o tom tak před deseti lety.
* Za svůj život jste přečetl tisíce námětů na film. Jak se pozná ten pravý?
Musí to být dramatické a musí vás to bavit. Taky se na to musíte hodit. Já jsem třeba nikdy netočil detektivky, na to byl Hitchcock. A to byl velký umělec, miluju ho. První udělal sukně až k rozkroku. Mě bavila historie, proto jsem točil historické filmy. Vlastně osmdesát procent mých filmů bylo historických, dělal jsem si scénáře z knížek. Za bolševika se za to dalo výborně schovat. A navíc, mám strašně rád Čechy a tuhle zemi. Nedám na Čechy dopustit, jsou možná trošku opatrní a uhnutí, ale kdyby takoví nebyli, tak by tady nebyli tak dlouho – už by dávno mluvili německy nebo rusky. Proto jsem nemohl emigrovat, neuměl jsem pořádně cizí jazyk a věděl, že bych tam stál chvilku ve frontě. A to se mi nechtělo. Jsem patriot. Žena mi každý večer čte Palackého Kapitoly z dějin národa českého, ona si u toho může jazyk ukroutit, skoro tomu ani nerozumí, ale mně se to velmi líbí. A každý rok na 1. máje mi čte Máchův Máj, celý. Ten Máj je taky krásný.
* Vaše žena toho hodně vydrží…
Já se mám dobře, protože mám Jitku. Mám s ní hezký život. Jsme spolu třicet osm let. Inspiruje mě životem. Mám ji rád. Stará se o mě. Vzali jsme se až v roce 1997, když mi nemohla předat pyžamo, co mi přinesla do nemocnice. Řekli jí, že je cizí paní a že ke mně nemůže. Tak jsme se pak hned vzali v Holešovicích v dřeváku, ten už zbořili, tam byla oddávací síň, nad parkhotelem.
* Dodnes se krásně oblékáte. Kde teď šijete?
Nedávno jsem si dal ušít u Adama pět košil, monogram jsem si dal tentokráte dolů, hned tam k lemu. To je pro mě velká změna. Celý život jsem si dával monogram na prsa, teď ten dole už není vidět.
* Jak se na narozeniny chystáte?
Jsem s manželkou v hotelu Golf v Mariánských lázních, kde jsem byl poprvé v roce 1947. On totiž filmový festival byl nejdřív v Mariánkách, tak jsem tam bydlel a zvykl si tam a od té doby tam jezdím. Festival se pak přesunul do Karlových Varů, protože tam byla lepší infrastruktura. V Mariánkách strávíme týden a pak už se budu těšit na narozeniny.
* Ke stým narozeninám dostanete nový dokument – o sobě. Už jste ho viděl?
Ne a ani moc neuvidím, protože špatně vidím. Vlastně nevím, proč se má o mně točit nějaký film.
* Kolika let byste se chtěl dožít?
Dneska se mi zdá, že bych si to dal do sto čtyř. Hraběnka Lobkowiczová tady byla do stovky, ale ona byla hraběnka – a já jsem obyčejný buržoa, tak bych to do sto čtyř mohl zvládnout.
***
FILMY OTAKARA VÁVRY
* Natočil 49 celovečerních snímků,
mimo jiné:
Filosofská historie – 1937
Panenství – 1937
Cech panen kutnohorských – 1938
Dívka v modrém – 1940
Pacientka dr. Hegla – 1940
Pohádka máje – 1940
Turbina – 1941
Rozina sebranec – 1945
Nezbedný bakalář – 1946
Krakatit – 1948
Němá barikáda – 1949
Jan Hus – 1954
Jan Žižka – 1955
Proti všem – 1956
Občan Brych – 1958
Srpnová neděle – 1960
Zlatá reneta – 1965
Romance pro křídlovku – 1966
Kladivo na čarodějnice – 1969
Příběh lásky a cti – 1977
Temné slunce – 1980
Putování Jana Amose – 1983
Oldřich a Božena – 1984
Evropa tančila valčík – 1989
DOKUMENT O STOVCE
* Dokument tří režisérek (Němcová – Činčerová – Sirotková) Stovku má člověk jednou za život uvede ČT v premiéře 27. února.
* „Točila jsem Vávrovu absolutní vyrovnanost, jak v klidu sedí a dívá se… Je jako dítě, jeho stáří není vůbec panické. Umí věci hodit za hlavu. Celý život byl výjimečně pragmatický: Nesmírně ukázněný, nikdy nevyváděl, nepřipustil si žádné bohémské běsy. Nikdy jsem ho neslyšela říct sprosté slovo – to nejhorší, co jsem ho kdy slyšela říct, bylo, že bolševici jsou darebáci a zločinecká organizace. A nikdy jsem ho neviděla opilého: Dá si ruku na skleničku – a tím končí,“ říká Vávrova manželka, režisérka Jitka Němcová, jedna z autorek dokumentu. Je jí šedesát a s Vávrou žije 38 let.
* Aby si Jitka Němcová při práci udržela odstup, přizvala ke spolupráci Alenu Činčerovou a posléze její dceru, třicetiletou Adélu Sirotkovou. Leitmotivem dokumentu je slavný Vávrův film Romance pro křídlovku. ? Ještě v roce 2006 natočil videoklip k písni Hlava kance z alba Michala Horáčka a Petra Hapky Strážce plamene.
