Je to historka stará víc než dvacet let. V té době jsme ani já, ani Šams neuměli česky. V Jihlavě jsme chodili do jazykové školy a svět nám připadal jako galerie plná výtvarných děl. Lidi a předměty kolem sebe jsme vnímali pouze očima.
Naše škola sousedila s autobusovým nádražím a ubytovna, kde jsme bydleli, se nacházela na opačné straně města, daleko za hradbami. Cestou do školy a ze školy jsme museli přejít náměstí, v jehož středu stál PRIOR. V horní části náměstí, asi padesát metrů od pošty, provozovali bufet, kde pracovala černovlasá prodavačka s tmavýma očima. Dnes bych ji přirovnal k hollywoodské herečce s kouzelným jménem Penélope Cruz.
Do bufetu chodila půlka jazykové školy. Zavítal tam černoch z Čadu, Asiat z Kambodži či vousatý Arab. Někomu chutnal dobrý guláš, jiný obdivoval krásu tmavooké slečny za pultem. Ke stálým zákazníkům patřil také Šams. Začal bufet navštěvovat poté, co mu v protější restauraci k obědu nabídli zmrzlinový pohár. Neuměl jazyk. Domníval se, že si vybere nejlevnější jídlo. Nepříjemnou příhodu později komentoval: „Měl jsem štěstí v neštěstí. Jídelní lístek obsahoval i bezcenné ‚Děkujeme vám za návštěvu‘.“
Šams na všem hledal to pozitivní. I změnu stravovacího zařízení si nemohl vynachválit. „V bufetu se člověk dobře nají,“ tvrdil, „guláš stojí sedm korun. Limonáda je skoro zadarmo. Nemusíš přitom umět ani slovo česky!“ Dlouho jsem mu věřil, než jsem se dozvěděl, že se kamarádovi líbí nejen dobrý guláš, ale také slečna za pultem. Do krasavice se platonicky zamiloval. Zjistil jsem to náhodou. Oba jsme v bufetu pili limonádu a nad lahvemi žlutého nápoje dumali o tom, jak správně skloňovat vietnamské jméno Ha v češtině. Dostali jsme se teprve ke třetímu pádu, když jsem si všiml Šamsových zamilovaných úsměvů, které slečna rozkošně opětovala. Oznámil jsem raději svůj odchod, abych nepřekážel: „Já už musím jít.“ Zdálo se, že jsem kamaráda tou větou zaskočil. „Tys tak rychle vypil celou lahev?“ podivil se. Sarkasticky jsem poznamenal: „Dnes mám velkou žízeň, Šamsi!“ Čerstvě zamilován, byl nepříčetný. Šel mi koupit další limonádu.
Do bufetu chodil také vysokoškolský student Tomáš. Ve volném čase se věnoval angličtině a vyhledával společnost zahraničních studentů, aby mohl v cizím jazyce konverzovat. Byl milý. Vysvětloval nám všechno a s velkou trpělivostí. Prozradil nám, že pochází z Prostějova a že v Jihlavě studuje brněnskou zemědělskou školu. Zeptal jsem se ho, proč ten geografický trojúhelník. Složitou angličtinou odpověděl: „Z Prostějova do Jihlavy jezdí přímá autobusová linka.“
Také nám prozradil, že dívka, do které se Šams zamiloval, je cikánka. Pojem cikán nám tehdy mnoho neříkal. Zeptali jsme se ho, co tím má na mysli. Tomáš nám o cikánech začal přednášet. Vyprávěl hned několik pikantních příběhů. Většinou to byly zábavné historky. Některé nás ale vyděsily. Od toho okamžiku nám guláš v bufetu připadal příliš drahý. Žlutá limonáda, kterou jsme beztak neměli rádi, nám přestala chutnat. Zhroutil se nám pohádkový svět, v němž jsme lidi a předměty kolem sebe vnímali jen očima.
Před časem jsme se s kamarádem Šamsem procházeli po Jihlavě. Nostalgicky jsme navštěvovali místa, k nimž máme i dnes velmi blízký vztah. Kolem kina, kde jsme před lety viděli první film v nové vlasti, jsme se vydali k náměstí. V jedné z tamních ulic se proti nám vynořily dvě cikánky. Bez přemýšlení jsme přešli na druhý chodník. Obrátil jsem se na kamaráda, ze kterého je lékař: „Všiml sis, jak rychle stárneme? Kdysi jsme se do cikánek zamilovávali. Teď nám vadí jejich pouhá přítomnost.“ Šams si upravil brýle. S vážným výrazem povídá: „To nebude jenom stárnutím, viď příteli?“
Kladu si někdy otázku, zda je možné, abych znovu spatřil ten ztracený svět. Tu galerii plnou výtvarných děl. Odpověď neznám. Ale obávám se, že nikoliv. Ten bufet už dávno zavřeli. Hned vedle prodávají laciné ponožky. Promiň, Penélope!
