Při procházce parkem probudil mě najednou z poezie podzimu hlas známého, který mi představil svého syna, čerstvého adepta politologie. Proboha, neuváženě na to já, co bude chudák dělat? Redaktora? Vzpomněl jsem si, že se právě hroutí Česká tisková kancelář. Nafoukla se během let na 220 redaktorů, spadla do deficitu a teď: státe, pomoz! Tůdle! Ani soukromá média na tom nejsou nejlíp. Čeká je velká odtučňovací kúra nadcházejících hubených let.
Mladík má ale jasno: státní správa. Inu, jistě. Viděl jsem někde fantastickou křivku, jak s ohromným nárůstem studentů na kecavé humanitní obory stoupá i křivka náboru úředníků. Máme už ve státní správě 500 oborových ředitelů. První republika měla jen několik desítek sekčních šéfů. A právě jsem četl, že jen na královéhradecké univerzitě ze tří tisíc přijatých studentů bude 500 studovat politologii. Co Čech, to politolog, přemítám, a představuji si hadovité fronty politologů na pracovním úřadě a nechápavé tváře úřednic. Politologie? Neznám. Takové nabídky tu nemáme!
Brusel! Zní další zaklínadlo mladého adepta. Má pravdu. Šance sice neveliká, zato lukrativní. V ekonomicky nezávislé Unii se místa ani platy nikdy neruší ani nesnižují. Unijní orgány jsou autonomním svorníkem integrace, pevným bodem v nejistém vesmíru státních rozpočtů.
Evropa stárne a blbne. Nafoukla se byrokracií na zajišťování sociálního antitržního státu. Teď právem úpí. A přece jen má konečně většina evropských finančníků a politiků ekonomické jasno. Na rozdíl od posledních keynesiánů rozpočtové expanze přeživších v Americe (Paul Krugman), v Evropě už jako by všichni věděli, že přebujelý státní kolos nadále bujet do nestvůrna nemůže. A nejen to, dokonce i šéf ECB Jean-Claude Trichet ví, že snižování státního deficitu o provozní složky, při zachování „rozumných“ investic do infrastruktury, může vést k růstu. Zvýšená důvěra ve státní finance by měla vést i k vyšším soukromým investicím. Ovšem za předpokladu, že stát na záchranu úředníků nebude zvyšovat daně.
Stárnoucí a blbnoucí populace ale hospodářský růst nenastartuje, i kdyby se nakonec podařilo většinu důchodů zlikvidovat. Ušetřené peníze by pomohly státním financím a malounko by poskočil i HDP, protože by si někteří z dnešních důchodců udrželi či nalezli pracovní místa. Nejlepší by to však bylo pro ně samé. Zastaralý aristokratickosocialistický ideál dnes dostává povážlivé trhliny. Newyorské Timesy otiskly nedávno výsledky průzkumu, z něhož vyplývá, že ti, co chodí i v pozdním věku do práce, jsou čilejší, mají lepší paměť, práce je baví a žijí déle. Kéž by tak mohli všichni!
Většina lidí se však důchodu bojí a zběsile šetří. Letos v OECD domácnosti a byznys utratí o 2,6 bilionu dolarů méně, než vydělají (sedm procent HDP). Na tuhle nerovnováhu má Trichet také řešení, ale nemůže to před Němci zcela přiznat. Inflace totiž u nich nemá dobrý zvuk.
***
Evropa stárne a blbne. Nafoukla se byrokracií na zajišťování sociálního antitržního státu. Teď právem úpí. Stárnoucí a blbnoucí populace růst nenastartuje.
O autorovi| ALEXANDER TOMSKÝ, publicista
