Bulharská dramatika se na našich jevištích zrovna často neobjevuje, a to dokonce ani tehdy, pokud jde o autora tak prestižního, jakým je Christo Bojčev. Zatímco jeho první mezinárodně úspěšná hra Plukovník Pták měla v režii Petra Lébla českou premiéru v Divadle Na zábradlí v roce 1998, po dalším jeho textu Orchestr Titanik z roku 1999 sáhlo až nyní Divadlo Bez zábradlí. Zároveň v inscenaci poprvé uvedlo na scénu významného slovenského scénografa Jozefa Cillera také jako režiséra.
Černá komedie s filozofickým přesahem
Bojčevova hra představuje v dramaturgické linii divadla náročnější pokus, jako by tematicky vyrovnávala (a není to poprvé) některé bulvární tituly, které jsou divácky atraktivní. Jde sice také o komedii, ale dost černou, s mnoha absurdními prvky, řadou intelektuálních narážek a jistým filozofickým přesahem. I když je autorův záběr někdy příliš extenzivní, a občas se dokonce nevyhne ani tomu, aby se pochlubil vlastní vzdělaností (což zvláště kontrastuje s předstíranou nevědomostí v jeho rozhovoru otištěném v programu), daří se mu vytvořit celkem kompaktní tvar, který nepostrádá originální momenty. Zvláště tam, kde zdařile mísí iluzi a realitu, přičemž klade v nečekaných, ale přesných detailech nástrahy divákovu vnímání.
Příběh čtyř bezdomovců, do jejichž života vstoupí tajemný Harry, se tak stává reflexí současného života, do jehož hektičnosti a bezskrupulóznosti se odmítají zařadit. Nejsou to však revoltující outsideři, na vlastním údělu mají lví podíl. Jejich rezignace je projevem lenosti a pohodlnosti, schopnosti sám pro sebe obhájit i neobhajitelné a nakonec před světem utéct do alkoholového snu o svobodě a štěstí. Na opuštěném nádraží čeká čtveřice na vlak, jenž nikdy nezastaví, a nacvičuje loupežnou transakci, která se nikdy neuskuteční.
Z vlaku naopak vypadne iluzionista, mág a dirigent jejich osudů Harry, který je provede - kam vlastně? Možná totiž vůbec neexistovali a byli jen sebeprojekcí Doka, jenž zde zůstává poslední a bez průvodce, aby sám čekal na svého Godota (i když se tomu Bojčev energicky brání, ta inspirace Beckettem se prostě nabízí).
Jozef Ciller - scénograf připravil režisérovi Jozefu Cillerovi téměř prázdný prostor, v němž je určující herecká akce. Neporadil mu ale se symbolem projíždějícího vlaku, který se zde realizuje únavně stereotypně a opravdu nenápaditě stroboskopem. Možná právě soustředění na precizní hereckou charakteristiku postav vedlo k rezignaci na bohatší scénický výraz. Postavy samy o sobě mají určité zařazení a některé osobité rysy, ale podstatné je, jak se hercům podaří je autenticky ztvárnit.
V Divadle Bez zábradlí hraje sice špička souboru, ale právě ta autenticita jako by tady do značné míry chyběla. Nejcivilněji působí Bohumil Klepl jako Luko, dokonce i s jistou mírou insitnosti, která tomuto trochu naivnímu železničáři tělem i duší dobře padne. Karel Heřmánek je v roli Meta silnější v agresivních polohách, v těch komediálnějších se trochu dává svádět okamžitou diváckou reakcí. Zdeněk Žák zvláště ve druhé části inscenace zbytečně přehrává svůj tragický vztah k medvědici Kátě a Vanda Károlyi-Konečná, která zřejmě dostala Ljubku jako zajímavý protiúkol, si s ním bohužel moc neporadila. Hvězda Cikánů působí zcela nevýrazně, jako by jen dotvářela pánský kolorit. Na svém místě je ovšem Oldřich Navrátil (Harry), trochu velkohubý žvanil a trochu Osud, postava reálná i mytická, cirkusový šantala i průvodce životem a smrtí.
***
Jejich rezignace je projevem lenosti a pohodlnosti, schopnosti sám pro sebe obhájit i neobhajitelné
HODNOCENÍ LN ***** Christo Bojčev: Orchestr Titanik Překlad: Stojan Černodrinski Režie a scéna: Jozef Ciller Kostýmy: Mária Cillerová Hudba: Róbert Mankovecký Divadlo Bez zábradlí, česká premiéra 16. října
