Na desce Dvanáct druhů samoty se písničkář Jan Burian dál snaží experimentovat, výsledkem je tentokrát progresivní střední proud.
Jan Burian chtěl dát dohromady album milostných písní a vyšla mu z toho deska o samotě. Což je v pořádku, protože každá písnička o lásce vypovídá jen o jejích aspektech, a samota patří k těm nejběžnějším. Někdy se dokonce role obrátí a nastane to, o čem osmapadesátiletý zpěvák, pianista a skladatel tak pěkně zpívá v závěrečném duetu s Lenkou Dusilovou: „Samota je moje milá, přestárlá i nezletilá, s pletí jako vzduch a hedvábí...“
Poněkud tíživá myšlenka Burianova nového CD Dvanáct druhů samoty příjemně kontrastuje s hudební stránkou, jež má naopak k osamělosti daleko. Je typické, že se autor právě při takové příležitosti obklopil partou spřízněných duší, všestrannou Dusilovou počínaje a synem Jiřím (neboli Gregorym Finnem ze skupiny Southpaw) konče. Mladá generace muzikantů zasadila přímočaré melodie a texty tohoto veterána malých forem na krajiny počítačových samplů, vyhnala jej od tradičního klavíru a přidala baskytaru s bicími.
Výsledkem je kolekce staronových kousků (mnohdy s hitovým potenciálem - viz dobře známé postesknutí Ještě tak pejska), které se oklepaly z nánosů minulosti a nyní hodlají oslovit další generaci. Burianovy verše jsou v dobrém slova smyslu jednoduché, často jak „nalajnované“. Nechybí jeho oblíbené repetice ani civilní, lehce přidrzlý projev. Některé věty znějí víc než povědomě, třeba Vypadáš pobaveně nebo „chci říkat ještěrkám své ještě, chci říkat užovkám své už“ z ponurého marše Rybí pláč. Kdysi to byly docela slavné slogany, teď ale možná přišel čas je recyklovat. Rande s Morcheebou Ačkoliv Burian navenek nevypadá nijak výstředně, uvnitř je nadšeným experimentátorem, jenž si dokáže užít i hluky industriální skupiny Einstürzende Neubauten, puštěné ve walkmanu omylem pozpátku. Sám o sobě říká, že má rád extrémy, což dokázal už před dvaceti lety na albu Hodina duchů, natočeném s Danielem Fikejzem, a především na skvělé desce Buď moje slunce z roku 1992, kterou si rozdělil na třetiny s Františkem Jančem a Janem Jeřábkem.
Nutno dodat, že CD Dvanáct druhů samoty zase tak velkým extrémem není a nepřekračuje ani dlouhý stín Burianova osm let starého výboje do světa industriálu s názvem Zrcadlo. Nicméně jako pokus o vyvětrání trochu zatuchlé písničkářské škatulky ho nelze než přivítat. Těžko říci, zda tvůrce, který se tolik angažuje v boji proti komerci, rád uslyší, že jeho písničky mohou obstát v progresivním středním proudu. Ale je to tak - krásným příkladem je skladba Kámásútra, v níž jako by se spojil s Morcheebou, Massive Attackem nebo jiným triphopovým klídkem. Snaha být „věčně mlád“ u něj působí až roztomile, ale díky bohu za ni, když většina současných písničkářů staví další a další mezižánrové bariéry, místo aby je svými dřevěnými „pádly“ o sto šest bourala.
O Burianově novém albu by se toho dalo napsat hodně: jak se konstruktéři složitých zvukových ploch dokázali popasovat s jeho naivistickým šansoniérstvím; jak může být i ta nejjednodušší písňová forma smysluplnější než bezbřehé zhudebňování volného verše, jímž trpěly jeho předchozí tři projekty. Hlavně je však dokladem toho, kolik univerzálních věcí už Jan Burian udělal. Sampl nesampl, těm dílkům sluší každý kabát (kromě toho s velkým K).
Jan Burian: Dvanáct druhů samoty
INDIES MG Records 2010 Celkový čas 47:03
