Topolánkovi se může vymstít, bude-li se tvářit, že nyní záleží už jen na prezidentu Obamovi
Vysledovat politickou trajektorii, po níž se nyní s velkým zrychlením pohybuje americký (a kýženě též český a polský) projekt protiraketové obrany, je obtížné. Tím spíš odhadnout, kde jeho let hlavami a ústy státníků skončí. A to jak ve světě, tak i v Česku.
„Už ho držíme a nepustíme,“ radoval se polský prezident Lech Kaczynski po rozhovoru s nově zvoleným americkým prezidentem Barackem Obamou. „Ještě se na to musíme podívat,“ odpálkovali mu z rukou jistotu realizace celého plánu Obamovi lidé. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy si při žonglování, jak známo, vystačí sám. Projekt jeden den odhazuje v dál jako nebezpečnou věc, druhý den ho shovívavě přehrává na Obamu. Neochvějnost zato prokazuje italský premiér Silvio Berlusconi. Ten by si přál zahrabat český radar i polské rakety na vojenský hřbitov jako věc, která hloupě provokuje jeho ruské přátele.
K činitelům, kteří mohou tuto přehazovanou zastavit, patří premiér Mirek Topolánek. Je o tom přesvědčen mimo jiné šéf polské diplomacie Radoslaw Sikorski. „Všechny karty drží v rukou Česká republika, protože záleží na ratifikaci v Česku,“ řekl. Je to ovšem komplikované - ratifikační karty svírá v rukou dosti roztřesená ruka.
Nebýt Bushe, lidem by radar USA nejspíš nevadil Jeden z důvodů, proč si státníci přehazují protiraketový projekt jako horký brambor, je, že ho na pro leckoho nepřijatelnou úroveň rozžhavila bojová politika dohasínajícího prezidenta George W. Bushe. Jeho nepřipravenost ohlížet se na zájmy jiných při prosazování vlastní představy o světovém uspořádání vytvořila živnou půdu pro sny o „nové panevropské bezpečnostní smlouvě“ v hlavě pana Sarkozyho či o „novém řádu světové bezpečnosti“, jejímuž nastolení se chce věnovat Berlusconiho šéfdiplomat Franco Frattini.
A ačkoliv do myslí českých občanů, kteří v naprosté většině americký plán odmítají, je těžké nahlédnout, lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že mnozí z nich by ho za jiné konstelace v Bílém domě klidně přenechali koni, neb má větší hlavu.
Teď si s většinovým postojem nejsou schopny poradit populistické šroubky v hlavách českých sociálních demokratů. „Pokud bych někdy v budoucnu změnil názor, musel bych to nejdříve vysvětlit voličům,“ nechal se před novináři slyšet jeden z jejich poslanců, pro něhož podle všeho nepředstavuje americký projekt problém. Tím jsou voliči. „Nikdy jsem nevyloučil, že se náš názor může změnit,“ dotvrzuje jistoty postojů nabízených ze strany ČSSD i její předseda Paroubek.
V praxi se tento přístup projevuje obzvláštní vynalézavostí ČSSD ve způsobech, jak problém odpálkovat za dohlédnutelný časový horizont. Opoziční strana prý celou věc požene až k Ústavnímu soudu. A to nikoliv proto, aby soud rozhodl o podstatě, ale o tom, jakou poslaneckou většinu ve sněmovně ratifikace potřebuje. Typické pro ČSSD je, že i tyto řeči se vedou v rovině „zvažujeme možnost“, jak sdělil čtenářům listu Rossijskaja Gazeta předseda sněmovny Miloslav Vlček.
Premiér Topolánek to má s takovými pappenheimskými těžké. Tím spíš, že účast na americkém projektu povýšil z roviny vojenskopolitické na ideovou. „Svobodu je třeba oprašovat“ a bez spojenců - tedy bez ratifikace dohod o radaru - ji prý neudržíme. Aby v Česku svoboda nezrezivěla, je Topolánek připraven oprašovat ji i pomocí Lisabonské smlouvy, kterou daruje zeleným a ČSSD. Od „ideového jádra ODS“, za jehož mluvčího se vyhlásil Petr Mach, známý nosič disidentského erbu Václava Klause, to dost schytal. Nutno podotknout, že celkem oprávněně. Nikoliv kvůli tomu, že by ratifikace radaru byla pro „zásadové“ sociální demokraty vskutku onou „věcí, s níž se neobchoduje“, jak se zapřísahá Miloslav Vlček, ale proto, že vypovězení smlouvy kdykoliv v budoucnu by mohlo být pro Jiřího Paroubka stejně snadné jako lusknutí prsty.
Je to škoda Premiér Topolánek se tuto vachrlatou pozici snaží vybalancovat tím, že konečné rozhodnutí o realizaci projektu ponechává na Baracku Obamovi. „Kdykoli jsme schopni ratifikaci zastavit,“ připouští. Pak se ale sotva bude moci tvářit překvapeně, když se zpoza oceánu ozvou argumenty odpůrců protiraketového projektu posílené o postesknutí, „proč to máme schvalovat, když to Češi stejně nebudou chtít“. Například z úst významného člena Obamova týmu, senátora Samuela Nunna, jehož si čerstvě oblíbili ruští komentátoři.
Je to poněkud škoda, protože původní horká Bushova brambora dokázala při putování do Evropy a zpět již vychladnout do stále přijatelnější podoby. Stačila si najít i své místo v plánech na evropskou obranu NATO, které ji plánuje posílit o ochranu jižního křídla. Shoda na vyčkávací taktice, která nyní vládne mezi premiérem i českou diplomacií, má sice pragmatický základ, ale poněkud devalvuje Topolánkův ideový postoj. Za situace, kdy je poměr sil vachrlatý i za oceánem, může být právě české vynesení ratifikační karty oním pověstným mávnutím motýlího křídla, které ji postaví na nohy. A Paroubek si zatím může cvičit luskání prsty.
***
Shoda na vyčkávací taktice, která vládne mezi premiérem a českou diplomacií, má sice pragmatický základ, ale poněkud devalvuje Topolánkův ideový postoj
O autorovi| Pavel Máša novinář, e-mail: eshem@seznam.cz
