Indonéský ostrov Sulawesi, jinak také Celebes, leží přímo na rovníku. Je dvakrát větší než naše kotlina a z výšky vypadá jako chobotnice. Jednotlivá chapadla tvoří různé provincie, v nichž stoprocentně platí: jiný kraj, jiný mrav. A tak, v horském masivu zvaném Tana Toraja, jehož vrcholy dosahují až 3 500 metrů, můžeme potkat malý křesťanský národ utopený v moři muslimských sousedů. Kristova víra je zde ovšem poněkud promíchaná s animistickými rituály, což se nejvíc projevuje při pohřbech. Většina kultur má ke svým zesnulým uctivý a komplikovaný vztah, ale to, co uvidíte tady, neuvidíte nikde jinde na světě.
Ty podivné pohřby se už dávno staly turistickou atrakcí, a tak se mé romantické představy o tajuplném kmeni hroutí hned po příjezdu do místního centra, městečka Rantepaa. Obklopí nás standardní asijský nepořádek a hluk. Zjišťujeme, že tradiční oděvy ani šperky už nefrčí, což se nedá říci o padělcích světových módních značek.
Krása zdejší krajiny a zvyky místních se nám odkrývají až při cestě přes terasovitá rýžová políčka k vesnici, kde stále ještě žijí víceméně tradičně. Mezi rýží, bambusy, kakaem a kávou sem tam vyčuhují strohé zděné i betonové kostely, kontrastující s tradičním torajovským domem „tongkonanem“ (tongkon – sedět). Domy svými střechami připomínají obrácený trup lodě či rohy buvola, stojí na čtyřech pilířích z palmového kmene a postavené jsou bez jediného hřebíku. Na starých střechách z několika vrstev štípaného bambusu roste kapradí, zatímco ty nové, z vlnitého plechu, se ve slunci lesknou jako zrcadlo.
Všechny místní atrakce se točí kolem smrti. V repertoáru každého domorodého průvodce jsou hroby ve skále, rakve v jeskyni, sarkofágy zavěšené pod převisem, sochy mrtvých na galerii, dětská tělíčka pohřbená ve stromě, další mrtví pod skálou, několik hrobek ve tvaru tongkonanu a jako třešinka na dortu – torajovská pohřební ceremonie!
Zatímco pro nás je největší událostí svatba či narození dítěte, tady za ni považují pohřeb, na který se ostatně šetří celý život. Účast turisty na smuteční ceremonii je pro rodinu stále ještě ctí, a tak jsme se i my mohli přidat k váženým hostům a nepřipadali si jako voyeuři. Pohřeb se konal ve vesnici Marante. Rodina z vyšší kasty jej vystrojila starší ženě. Slavnost potrvá pět dní a účastní se jí tisíce hostů. Speciálně vybudované bambusové příbytky se rychle plní, a to je teprve dopoledne. Ráno začalo rituálním obětováním prvního buvola a jeho následným podáváním hostům, což je vskutku něco jiného, než když si jdete pro maso do supermarketu. Kat zvíře držel na provazu za nozdry a v nečekaném okamžiku mu mačetou proříznul hrdlo. Mohutný samec se s drásavým rykem vzepjal na zadních a pak se zhroutil k zemi. Krev z rány prudce stříkala ve frekvenci jeho zrychleného tepu. Ten, kdo včas neuskočil, schytal teplou sprchu. Zvíře sípalo a diváci nadšeně pokřikovali. A to už ho řezníci stahovali z kůže a čerstvé porce masa odnášeli do kuchyně.
Vesničko má pohřební
Při každém pohřebním rituálu musí být obětováno nejméně sedm buvolů, méně by jich totiž nedokázalo odnést duši zemřelého až do nebe. Putování zásvětím je náročné, a proto je dobré, aby průvodce v čele skupiny měl mezi očima bílou skvrnu, která „posvítí na cestu.“ A poslední ze skupiny by měl mít bílý ocas, aby průvod chránil zezadu. Nejlepší je ovšem albín, bílý samec s hnědými fleky a modrýma očima, díky kterému duše dosáhne nebe rychle a bez potíží. Albín ostatně stojí desetinásobek obyčejného buvola, v přepočtu 160 000 korun. Už jen nakoupit sedm kusů takového dobytka může rodinu zruinovat, a to musí její členové ještě vystavět „pohřební vesničku“. Místní si tedy nepořizují drahá auta ani hypotéky, ale své postavení si potvrzují velkolepostí ceremoniálu. Čím více zvířat se při obřadu obětuje, tím výše může být umístěn skalní hrob, a tím blíže je zemřelý bohu.
Protože vystrojení pohřbu je tak náročné, nekoná se bezprostředně po smrti. Rituál probíhá, až když rodina zemřelého našetří potřebné peníze, což může trvat několik měsíců i let. Tělo do té doby uchovávají v domě zabalené do látky napuštěné formaldehydem nebo bylinnou směsí. Torajové věří, že duše tělo opouští až po pohřbu, a tak se k dotyčnému chovají jako k nemocnému. Vyhradí mu celou místnost, kde v posteli odpočívá. V menších domech, kde nemají dost místa, s ním členové rodiny společně i spí. Každý den mu servírují jídlo a cigarety. Návštěvy mu přicházejí krátit dlouhou chvíli, smí to i turisté. To pak nezapomeňte, že se sluší mrtvému poděkovat za pozvání.
Zazní úder gongu. Muži se staví do kruhu, berou se za ruce a do rytmu bručivého zpěvu podupávají a zvedají paže. Tančí tak celou noc.
Na schodišti věže s rakví posedávají hloučky dětí, hosté se mezi sebou nenuceně baví. Popíjejí kávu a palmové víno, přikusují nabízené dobroty. Z kuchyně se valí vůní prosycený dým. Mezi přístřešky radostně rejdí prase, které porážka čeká až další den. Atmosféra je příjemně uvolněná a přitom slavnostní. Pohřeb jako vrchol života.
O autorovi| Kristýna Petrová, překladatelka
