Tlachat s ostatními matkami o dětech mě moc nebaví. Po Stromovce jezdím s kočárem nejradši sama. Občas se připojím k Báře, která sice vykládá o porodech, kojení, krmení apod., ale jakmile se k ní přiblíží na dvacet metrů pes bez vodítka, rozeřve se na jeho majitele. A pěkně po česku, sprostě a agresivně. To se mi líbí, protože bezohlednost pejskařů, kteří své psy nechají volně pobíhat, kadit a oslintávat ostatní lidi, mě dohání k šílenství. Naposledy, když Báře nějaký rozjančený čokl opřel tlapky o bundu, sotva zapnutou přes těhotné břicho, a pak olízal obličej mojí holčičky, jsem se k ní hlasitě přidala.
Domů jsem přišla ve stavu naprosté nepříčetnosti. Můj muž mi vyčinil, že se zbytečně rozčiluju. A že křičet na pejskaře je protivné. Začali jsme se přít o to, kdo je vlastně protivný. Podle mě je to volně lítající pes, nota bene seroucí na trávě, kde mají polehávat lidi, piknikovat a hrát frisbee. (To, že tam nikdo nepiknikuje, protože jsou všichni o víkendu na chatě, je jiná věc, a o tom někdy příště.) Trvám na tom, že chování ve veřejném prostoru, jako je třeba park, musí být regulováno tak, aby se v něm všichni cítili pohodlně a bezpečně. A to i za cenu určitého „vyprázdnění“ nebo „znudění“.
Je to jako s tím pitomým kouřením v restauracích, povídám. Na místech pro všechny se s tím prostě nemá otravovat. To jsem neměla říkat. Na moji hlavu začala padat obvinění z totalitarismu, levičáctví a omezování práv a osobní svobody. Já jsem ale na tvrzení, že kouření je „právo“ a že jeho zákaz omezuje něčí „svobodu“, už trochu alergická. Kouření je obyčejná tělesná potřeba a tvrdit, že každý má právo všude kouřit, je asi jako argumentovat, že každý má právo si všude prdnout. Pravidla chování ve veřejném prostoru nejsou určována právy nebo svobodami, ale vycházejí ze zcela banální ohleduplnosti a slušnosti. Tyto standardy patří k lidskému soužití stejně jako práva a svobody. Obyčejná otravnost je ostatně jediným ospravedlnitelným důvodem, na kterém lze případně zákazy postavit. Čili u kouření nejde o ochranu servírek či zdraví nekuřáků, ale o neobtěžování ostatních tam, kde máme „právo“ být všichni. Což není noční klub či bar, tam ať se kouří, ale je to běžná restaurace, stejně jako třeba tramvaj nebo veřejná budova.
Nejlepší samozřejmě je, když jsou lidé ohleduplní dobrovolně. Pokud to ale nejde samo, proč by nemohl platit úřední zákaz? Amerika, nejsvobodomyslnější země na světě, s tím nemá problém. Nejenže v žádném městském parku nenarazíte na psa bez vodítka, kouřit se nesmí téměř nikde, ale na veřejnosti se ani nesmí pít alkohol. Každá americká instituce má kodex pravidel chování, která definují, co je obtěžování, urážení nebo netolerance. Pravidla typu, že někdo na někoho nemá zírat a má se vyvarovat poznámek se sexuálním podtextem, rozhodně nejsou jen formalitou. Že je to už přehnané? Možná je. Američané to ale považují za normální, protože na veřejnosti se všichni mají cítit příjemně, neohroženě a důstojně. Nejsou nakonec tohle „práva“ civilizovaných lidí?
Češi mají s omezováním se ve jménu pohodlí druhých opravdu kolosální problém. Nějak pořád nezvládáme odlišovat soukromí a veřejnost. „Jako doma“ je imperativ chování. Obvykle se to vysvětluje úpadkem veřejnosti za éry komunistů. Já si myslím, že to spíš souvisí s tím, že se u nás tradičně daří zákazům, které nejsou nic víc než bohapustou buzerací. Paradoxním protějškem bezohlednosti pejskařů, kuřáků, ale i řidičů a sexistů jsou nesmyslné zákazy, jako že cyklisti nesmějí jezdit po městě, že rodiče nesmějí dát dítěti neobvyklé jméno nebo že řidič nesmí mít v lékárničce kysličník s prošlou lhůtou. Možná kdybychom nechali lidi svobodně dělat to, co nikoho neobtěžuje, přestali by mít pocit, že si tam, kde je nikdo nehlídá, můžou dělat, co chtějí.
Pár dní po diskusi jsme šli do Stromovky pěkně celá rodinka. K našemu kočáru se řítil pes a já vypadala, že se hodlám rozkřičet. Nech toho! krotil mě můj manžel. Zase jsme se chytli. Byl tak rozčilený, že vjel do hovna.
O autorovi| Anna Valentová, spolupracovnice redakce
