Největším nebezpečím pro dnešní anekdoty jsou paradoxně internet a další média, která umožňují jejich rychlé šíření. Málokdy se můžete pochlubit nějakými novým vtipem, a vyprávění anekdot tak skomírá. Přijde takhle brunetka za bačou a ptá se, jestli jí dá jednu ovci, když dokáže uhádnout, jak přesně velký má stádo,“ začne Honza ještě zatepla předávat kamarádům anekdotu, kterou zaslechl odpoledne v kanceláři. „A bača, že proč ne...“ Jeho posluchači v restauraci U sadu mírně zbystří při klíčovém slově bruneta - je jasné, k jaké odrůdě vtipu se právě schyluje. To už ale zhruba čtyřicetiletý vypravěč imituje přímou řeč své hrdinky a mikropříběh prokládá mimikou fiktivního bači. Je páteční podvečer, velká část Pražanů odjela relaxovat na venkov a ani u tohohle stolku jako by nikdo k pointě příliš nechvátal.
Na konci minipříběhu se jeden přísedící pivař zdvořile zasměje a druhý prozradí, že stejný vtip zná s finančním konzultantem a připadá mu tak trefnější. Honza se chvíli hájí tím, že přece řekl snad první fór na blondýny, ve kterém nezazní slovo blondýna, „což je samo o sobě zajímavý, ne?“. Ale to už ho nikdo moc neposlouchá, protože další spolustolovník se rozpomněl na úplně jinou anekdotu, jež pro změnu začíná hádankou. Zná ji prý z internetu, ale ve skutečnosti -jak se po chvíli všichni shodnou - připomíná jeden známý vtip, vydaný ještě za normalizace ve sbírce anekdot z protektorátu...
„Jak vděčné to téma pro výzkum!“ prohlásil ve dvacátých letech Karel Čapek o periodicitě anekdot, jež přirovnával ke kometám s různou dobou oběhu. A sociologové i sběratelé vtipů souhlasí s tím, že všechny tyhle oblíbené, trapné, nekorektní, hloupé, sprosté i geniální minipříběhy zrcadlí lidské uvažování. O stavu společnosti vypovídají stejně spolehlivě jako demografické statistiky nebo způsob pohřbívání.
„Humor se stal nejen obrannou protilátkou, ale také kronikou, indikátorem společenské atmosféry a obrazem myšlení lidí,“ tvrdí například humorolog Václav Budinský, který své Anekdoty z trezoru (sbírku takzvaných vtipů o zlatou mříž ministerstva vnitra) publikoval příznačně v roce 1990. Svoboda slova, která počátkem minulé dekády umožnila vydávat nejrůznějších sbírky „protistátních“ anekdot, však zároveň posluchače i vypravěče připravila o mnoho vděčných témat a protagonistů, a tak si dnes městský folklor místo esenbáků, Jakeše nebo ruských okupantů hledá nové terče. Stručně řečeno: s fenoménem bezdomovců přišly i vtipy na ně. Podobně jako si nastupující generace libují v retro oblečení, také lidoví vypravěči recyklují starý osvědčený materiál. Zatímco prvorepublikového a poválečného Hurvínka vystřídal v anekdotické lavici i ložnici hubatý Pepíček, v „nejnovějším“ vtipu o programátorech Microsoftu rezonují anekdoty o prezidentu Husákovi.
Eliptickou dráhu Čapkovy komety, po níž dál kolují tisíce vtipů, dnes nepřehlédnutelným způsobem obohacuje internet s elektronickou poštou, ale také esemesky a mobilní telefony. S novými technologiemi je česká anekdota stále rychlejší a světovější. Neglobalizuje se ale pouze v tom, že k někdejším vtipům na Vietnamce přibyli hladovějící Somálci nebo sebevražední atentátníci z Al Kajdy. Český humor, kterým se podle Budinského za komunismu „téměř všichni bránili proti psychickým stresům, společenské schizofrenii a přetvářce“, má dnes volnou ruku a obrovské virtuální databáze. S anonymním šířením však domácí anekdoty také hodně přitvrdily a jejich repertoár je podstatně vulgárnější. Především se ale míň a míň vyprávějí.
„Je fakt, že dneska už se jen zřídka člověk dostane někam, kde se vtipy vyprávěj třeba tři hodiny v kuse,“ konstatuje osmatřicetiletý Martin Růžička, který svou lásku k anekdotě dokázal zúročit i v porevolučním prostředí, kdy na webovou adresu deprese. cz dodával pro lidi trpící úzkostnými stavy každý týden nové vtipy. „To třeba ještě na Klamovce, když tam chodil Kába s Mejlou a Karel Malík,“ vzpomíná Martin na vypravěčské orgie s hudebníky pražského undergroundu, „jsem zažil několik večerů, kdy se jely jenom vtipy. A tihle chlapi byli fakt slušný zásobárny.“
Podobně plodných večerů, kdy si dokázal fanoušek městského folkloru za večer nasbírat třeba i padesátku nových vtipů, evidentně ubývá. „Dneska už slyším tak jeden novej vtip za tejden, dřív se rozhodně vyprávělo víc,“ potvrzuje Fefík, šéfredaktor humoristického magazínu Sorry.
Vtipy jen z televize Zatímco ještě před první světovou válkou bylo na moravském venkově běžné pozvat na svatbu anekdotáře, který zábavu pro stovku svatebčanů utáhl svým „pásmem“, i v tradičním vypravěčském terénu anekdoty - městské hospodě - si dnes oslovení častokrát nevzpomenou, kdy naposledy slyšeli vyprávět nějaký dobrý vtip... „Poslední léta znaj lidi vtipy snad jen z těch zábavnejch pořadů,“ ukazuje na momentálně vypnutou televizní obrazovku osamělý padesátník. Mohlo by to znamenat, že se vyprávěná anekdota stává ohroženým druhem?
„Samozřejmě, dřív měly třeba ty protistátní vtipy příchuť nebezpečí, což dneska musí znít hlavně mladým lidem úplně absurdně. Jak zmizel stát jako nepřítel a zůstal nanejvýš stát jako prudič, hodně vtipů nemohlo bez nadstavby toho nebezpečí prostě přežít,“ uvažuje Růžička o proměně anekdoty v posledních dvou dekádách. Hádankám o rozdílu mezi lidem a lidmi (kdy ten první pořád buduje, zatímco ti druzí na to kálí) se dnes skutečně smějí jenom nostalgici. „Třeba taky ty vtipy o policajtech, který bývali synonymem hlupáků, jsou dneska víceméně mrtvý,“ konstatuje Růžička. Když z úbytku anekdot o policistech Martin s úsměvem vyvodí, že „kredit současné policie se možná skutečně zvyšuje“, ocitáme se na poli výkladů a vlastně i výzkumu, který navrhoval Karel Čapek v citovaném eseji K přírodopisu anekdoty. A tomuhle bádání vládnou dnes kromě sociologů hlavně etnologové: „Při interpretativním studiu anekdoty etnology zajímá její kulturní a sociální rozměr - jak odráží nejen dobovou realitu, ale především realitu sociální: kulturní stereotypy, proměny vkusu a podobně,“ říká etnolog Petr Janeček, který se kromě anekdot věnuje i tzv. městským legendám, jež sebral do dvou dílů populární Černé sanitky. „V zahraničí se běžně zkoumají například i anekdoty subkultur - nejen obligátní medicínské a lékařské vtipy, ale i vtipy militantních feministek, ekologických aktivistů či gayů,“ dodává Janeček. Po sametové revoluci se anekdota začala transformovat spolu se společností, která si ji vyprávěla. Stejně jako dříve reflektovala třeba reálie socialistického nákupu (a medvěd s liškou v ní stáli před lesní kantýnou ve frontě a neustále vraceli zajíce na konec), počátkem 90. let drželi stejní zvířecí hrdinové v tlapkách kuponové knížky.
Pokračování na straně 20 Dokončení ze strany 19
Jak potvrzují archeologové českého humoru, k základním principům anekdotické tvorby patří recyklace: „V českém repertoáru můžeme skutečně zaznamenat jisté historické vrstvy související s během dějin: stále se udržují zbytky vtipů z Rakouska-Uherska a první světové války, více pak z první republiky. Velkou vytrvalost vykazují protektorátní anekdoty, které byly pak aktualizovány za socialismu, především během normalizace, kdy se u nich pouze vyměnili hlavní aktéři,“ vysvětluje Janeček. Podle šéfredaktora Sorry se na téhle recyklační praxi zřejmě nebude nic měnit ani v budoucnosti: „Jistěže většina fórů je akorát předělaná z první republiky. A pozdějc akorát Jakeše nahradil Paroubek, pak Topolánek. Stačí jenom vyměnit jméno. Za chvíli to samý uslyšíš s Bémem,“ doplňuje Fefík.
Za poslední výraznou postavu české politické anekdoty považují zatím odborníci současného prezidenta Václava Klause, o němž vyšla i samostatná kniha vtipů, většinou zdůrazňujících aroganci hlavního aktéra. „Na Paroubka ani Topolánka jsem neslyšel nic, co by stálo za to si pamatovat,“ říká Růžička. Etnologové upozorňují, že sociální potřebu bulváru, kterou tenhle druh anekdoty dříve splňoval, dávno nahradil bulvár profesionální a oficiální.
Za posledních téměř dvacet let se ale v orloji české anekdoty nevystřídalo jen pár politických figur a pozorní sběratelé upozorňují i na proměnu kvality: „Razantní úbytek politického vtipu způsobený zánikem totalitního režimu částečně nahradil nárůst etnických xenofobních anekdot, jako jsou vtipy o Romech, nárůst počtu sexistických anekdot (vtipy o blondýnách) nebo vznik některých specifických typů, jako jsou vtipy parafrázující televizní reklamy na počátku 90. let,“ vypočítává Petr Janeček. „V současnosti jsou to pak vtipy o Chucku Norrisovi.“ Ty mají podle Janečka výraznou domácí tradici.
Hrdina televizního seriálu Walker Texas Ranger, který v anekdotických příbězích vypráví Braillovým písmem a vyděsí i tmu, zároveň ukazuje, jak zásadní vliv mají dnes na vývoj anekdoty média. Prostřednictvím silvestrovské estrády si možná jeden vtip vyslechne až milion televizních diváků naráz, milovníci komornějšího žánru však varují: „Jeden den to řeknou v rádiu, druhej den to vyjde v rubrice Smějeme se s dívkou Blesku, a je po vtipu. Média jsou dneska tak rychlý, že vtip zabiješ během pár vteřin,“ říká Fefík. „Zabitím“ přitom nemyslí špatné načasování pointy nebo nedůvěryhodnou „romskou“ dikci. Jde mu o ztrátu možnosti vtip aktuálně vyprávět sousedovi a možná se s ním i trochu pochlubit. „Kvůli internetu je pořád těžší překvapit něčím novým,“ konstatuje Martin Růžička, který čerstvé úlovky častokrát předává svým kamarádům pro jistotu co nejrychleji mobilem. „Když člověk potom narazí na někoho, kdo je úplně z jinýho prostředí, tak to je najednou jak zázrak, protože si ty fóry měníte a ty se už těšíš, až je budeš vyprávět dál. Pak je to úplně jak burza,“ říká o posedlosti dobrou anekdotou. „Máš hroznou radost, když ti řekne nějakej novej, a ty mu to můžeš oplatit.“ Anekdoty na úbytě U internetu, kam jako by se většina anekdot stěhovala, je to ovšem se sdílením vášně pro vtipy komplikovanější. Když se člověk proklikává tematickým dělením tisícovek anekdot na stránkách jako superanekdoty nebo legrace.cz, může mít štěstí a neznámému příběhu s Billem Gatesem se před monitorem od srdce zasměje. Může ho dokonce poslat elektronickou poštou nebo jako esemesku přátelům, ale společný smích v reálném čase to podle psychologů nenahradí. „Měl jsem na internet psát každej tejden dvacet vtipů, a když strašně rychle vystřílíš ty svoje, zjistíš, že v psaný formě jich stejně obstojí hodně málo. Schémata těch vtipů se podobají a nemůžeš pořád psát Kohn říká, Abeles říká. Musíš to napsat tak, aby i za sebou fungovaly,“ vysvětluje Růžička a dodává, že psaní vtipů je „prostě řehole a dřina“.
„Polovina z těch anekdot, co znáš, je taky nepřepsatelná, protože někdy musíš používat mimiku, nářečí, tón a podobný věci. Na internetu, kde jsou desetitisíce vtipů, ti navíc dojde, že většina z nich je spíš jenom návod, jak by se daly vyprávět. To, jak je to napsaný, je často banální a stupidní. Lidi slyšej vtip v hospodě a takhle ho přepíšou. Nedaj si s tím práci,“ hodnotí současnou digitální nabídku Růžička. Velkou část internetového repertoáru navíc obstarávají překlady z cizojazyčných serverů, čímž vzniká otázka, kolik vtipů funguje skutečně mezinárodně - jako anekdoty o trabantech nebo ten s motoristou, který si do zadku slastně vrazí hadici a zděšenému pumpaři, jenž namítá „Das ist nicht normal!“, jen labužnicky vysvětlí: „Das ist Super!“
„Baseballové nebo kriketové vtipy se nedají moc překládat, stejně jako anekdoty, které nějak pracují s americkou národní hrdostí nebo možnostmi, které v Česku prostě nemáme,“ říká editor českého měsíčníku Readers’Digest Výběr, který otiskuje zaslané vtipy domácích čtenářů, ale i překlady anekdot z celého světa. „Jako třeba není normální, aby u nás polovina holek ztratila panenství na zadním sedadle auta.“
Češi, kteří se rádi přesvědčují o specifičnosti svého humoru, teď internetovým zpracováním zaoceánského materiálu možná domácí anekdotě sami kopou hrob. Existuje vůbec specificky český vtip, jak si namlouváme? „Pokud se podíváme na středoevropský anekdotický repertoár, skutečně zjistíme podobnosti, které jdou napříč dvěma základními politicko-kulturními seskupeními - jednak je to střední Evropa jako celek (území bývalého Rakouska-Uherska), jednak bývalé socialistické státy,“ vysvětluje etnolog Janeček. „Obě seskupení spojuje velká záliba v politickém vtipu a jejich repertoár byl a je skutečně velmi podobný. Středoevropský politický vtip používá schémata, která sice známe i odjinud, ale která jsou pro něj velmi typická: setkání tří politiků, soutěž, srovnávání či setkání příslušníků tří národů, hloupý politik, přestárlý, senilní politik a podobně.“
Mezinárodní recyklace internetem nemusí nutně takovému svérázu uškodit, ale s každodenností exotiky hrozí podle některých anekdotě určité zglajchšaltování: „Přesadí se písmenka v anekdotě z Novýho Zélandu, a je z toho najednou celočeskej vtip,“ kroutí hlavou Fefík ze Sorry. „A k tomu na webu stačí vymazat jen nějakej název. Internet je v tomhle podle mýho vrah vtipu. A vyprávěný anekdoty už úplně.“ Jestliže Čapek o anonymním žánru anekdoty před třemi čtvrtinami století konstatoval, že „nemá autora“, asi netušil, že se jednou přiblíží doba, kdy může přijít i o svého vypravěče.
Etnologové pátrající po stopách první české politické anekdoty došli až k Čelakovskému, který zaznamenal, jak studenti při pražské návštěvě císaře v roce 1824 namísto Vivat! křičeli Bída! a byli za to vyloučeni ze školy. Dnes pochopitelně monitorují i trendy, kterými anekdotu poznamenal internet. Technologická revoluce krade anekdotě klasického interpreta a žánru ústní lidové slovesnosti bere mluvený projev. Přinesla jí však náhradou něco víc než pár nových témat, jako je například operační systém Windows?
„Zajímavou kategorii tvoří etnické vtipy, které obvykle zdůrazňují necivilizovanost a primitivnost určitých etnik. Tyto anekdoty, reprezentující specifickou formu na hranici etnického a skatologického vtipu, má každý národ: Rusové o Čukčích, Američané o polských imigrantech. U nás proběhla v 90. letech výrazná vlna obliby vtipů o Somálcích, inspirovaná mediálním zpravodajstvím během krize v Etiopii, ale ty už dnes nejsou aktuální,“ říká etnolog Janeček. „Z etnických anekdot dnes jednoznačně dominují anekdoty o Romech, kterým, jako anekdotám obecně, velmi výrazně pomáhá v jejich šíření internet. U zvířecích vtipů se poněkud změnila motivika a stále častěji se objevuje důraz na pití alkoholu či dokonce užívání drog mezi zvířaty. A z generických vtipů o ženách se staly ze Západu převzaté vtipy o blondýnách.“ Dámy a Čapek prominou Když se v předlistopadovém vtipu o sovětské megalomanii oznamovalo cestujícím, že na palubě nejnovějšího modelu TU 499 mají k dispozici bazény, kurty a obchodní domy, říkalo se v pointě: „a teď se sovětský pilot pokusí s tou obrovskou krávou aspoň popojet“. Internet ovšem krávu vulgarizoval výrazem p**a. Jelikož se nejedná o izolovaný příklad, jsme v recyklačním trendu svědky posunu normy, která při možnostech anonymity stále častěji využívá silnější slova. „Retro-anekdoty“, které se k našemu uchu, kompjútru nebo mobilu vracejí, jsou prostě rok od roku drsnější.
„Vtipy, který jsou založený jenom na vulgaritě, tak ty jsou v psaný formě naprosto stupidní. To má člověk na internetu pocit, že se od toho maže,“ říká Růžička, podle nějž se i nekorektní anekdoty dají vyprávět tak, aby v nich vtip přetrval. „Když v tom zůstane jen ta prasečina, která sama o sobě není vtipná, je to ubohý.“ Celkovou vulgarizaci anekdotické formy potvrzují i etnologové, s jejím obsahem je to ale složitější. Například provozovatelé serveru vtipy.legrace. cz, kde se to xenofobními a sexistickými žerty jen hemží, každopádně nabízejí nasazení jakéhosi „slušnostního“ filtru. Když návštěvník jeho pomocí z patnácti tisíc vystavených anekdot „blokováním nevhodných příspěvků“ vyřadí ty „nad 18, sprosté a urážlivé“, zhruba patnáct procent vtipů zmizí. To ovšem neznamená, že se po zablokování nedočtete nic o toboganu a somálských dětech splachovaných do záchodu.
Má pro anekdotu - ať už vyprávěnou, nebo psanou - vůbec platit nějaké tabu? Jednou z věcí, které lidé vyčítali například magazínu Sorry, byl kromě vulgárního slovníku také extrémní cynismus. Jeho šéfredaktor se nedomnívá, že by anekdotě mělo něco zůstat svaté, a nařčení z přehnané mravní otrlosti uvádí do kontextu s dalšími médii: „Sorry přišlo na scénu v roce 1992 a tehdy otevřelo hodně komnat, čímž určitě přitvrdilo, ale do několika let to stejně všechno převálcovala televize,“ říká Fefík. Nemá přitom na mysli televizní anekdotické estrády, které po revoluci navázaly na normalizační pořady typu Vtipnější vyhrává: „Jak třeba referovala Nova o moravských povodních, tak to jsme v Sorry jenom koukali. Najednou jsme viděli, že zpravodajství může být cyničtější než nejcyničtější anekdota.“
Pohybovat se vtipem na hraně nemusí podle Fefíka znamenat jen provokaci nebo cynismus: „Když řekneš vtip o jednonohým jednonohýmu, tak zjistíš, jakej ten jednonohej je, a když ti ten vtip vrátí, můžeš si to potom všechno v hlavě přebrat,“ vysvětluje šéfredaktor. Podobně jako zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud vidí také Fefík souvislost mezi anekdotou a lidským podvědomím: „Myslím, že lidi, který byli v koncentráku, se vtipům na koncentrák můžou smát, protože maj prakticky stoprocentní jistotu, že se tam nevrátí. Chci tím říct, že když tě nějakej vtip zraní nebo urazí, tak se týká věcí, kterých se vlastně podvědomě bojíš, že ti hrozí.“
Jako velký ctitel prezidenta Masaryka by se žertům v měsíčníku Sorry, v nichž se spekuluje třeba i o tom, jak by se měl jmenovat Havlův plicní nádor, kdyby se narodil, Karel Čapek nejspíš divil. („Celej večer jsme se o tom hádali,“ říká Fefík, „ale pak jsme si to demokraticky odhlasovali a pustili to.“) Když ve svém eseji mluvil o krajně nestoudných, ale dobrých anekdotách, měl Čapek na mysli spíš ty, kterým se říkávalo „košilaté“.
Ještě větší překvapení by mu ale možná přinesly ženy, které kdysi v mírné nadsázce vinil z toho, „že se jim nedostává humoru“. I tahle bariéra, pokud někdy existovala, je zřejmě v emancipovanější společnosti již překonána: „Současné výzkumy rozdílů mezi vnímáním, oblibou a šířením anekdot mezi muži a ženami, které před několika lety prováděli američtí folkloristé (především Carol A. Mitchellová), jasně ukázaly, že muži a ženy mají často v oblibě identické anekdoty, například erotické,“ podotýká etnolog Janeček. Ani jeho vysvětlení ovšem nepostrádá anekdotický potenciál. „Ženám na těch anekdotách sice často připadá komické něco zcela jiného než mužům, to jim ovšem nikterak nebrání se při nich skvěle bavit.“
***
Svoboda slova, která umožnila vydávat nejrůznějších sbírky „protistátních“ anekdot, však zároveň posluchače i vypravěče připravila o mnoho vděčných témat a protagonistů Mezinárodní recyklace internetem nemusí nutně národnímu svérázu uškodit, ale s každodenností exotiky hrozí anekdotě určité zglajchšaltování
Jistěže většina fórů je akorát předělaná z první republiky. A pozdějc akorát Jakeše nahradil Paroubek, pak Topolánek. Stačí jenom vyměnit jméno. Za chvíli to samý uslyšíš s Bémem. Fefík šéfredaktor Sorry
Výzkumy rozdílů mezi vnímáním, oblibou a šířením anekdot mezi muži a ženami, které prováděli američtí folkloristé, jasně ukázaly, že muži a ženy mají často v oblibě identické anekdoty, například erotické. Petr Janeček etnolog
Oblíbený žánr ústní lidové slovesnosti se hromadně stěhuje na web, kde se podle etnologů i recyklované vtipy často vulgarizují. Když Karel Čapek upozorňoval, že anekdota nemá svého autora, asi netušil, že se jednou přiblíží doba, kdy ztratí i svého vypravěče. Ko láž Ra dek Vondra
