„Jsme komise číslo 1, zřízená podle zákona č. 247/48 Sb. Předávám vám po přečtení tento výměr:
Komise jmenovaná dle § 3 ve spojitosti s § 10 zák. č. 247/78 Sb. Rozhodnutím ze dne 8. VI. 1949 zařadila vás do tábora nucené práce v Kladně podle § 2 odst. 1a na dobu jednoho roku.
Proti tomuto rozhodnutí můžete se do 15 dnů ode dne předání tohoto výměru odvolati k ministerstvu vnitra. (...) Toto odvolání nemá podle § 5 zák. č. 247/48 odkladný účinek.
Důvody: Dne 22. 5. 1949 jste byl zadržen a bylo zjištěno, že pro reakční činnost a smýšlení byl jste zbaven poslaneckého mandátu, zatčen, odsouzen na 1 rok těžkého žaláře, a po propuštění pohybujete se dál ve společnosti lidí reakčně smýšlejících a jest důvodné podezření, že hodláte znovu provozovat podvratnou činnost. Komise č. 1 vás zařazuje do TNP. Razítko a podpis.“ „Chcete k tomu něco dodat?“ „Chodím denně do zaměstnání a navštěvuji pouze své příbuzné.“
„No a ti jsou snad ve straně? -Konec řízení.“ Měli jsme být převychováni V odpoledních hodinách je přistaven autobus s esenbáky se samopaly. Jsme do něho nahnáni - odhadem asi třicet mužů.
Po cestě zpestřené duchaprázdnými výlevy namol opilého velitele tábora Karla Weise přijíždíme k TNP v Kladně-Dubí. Vysoký drátěný plot, ostnaté dráty, u vrat ohrada a v ní několik policejních psů vlčáků. V rohu blíže k šachtě je u plotu kolektivní latrína, v druhém rohu patrová ubikace a na druhém konci dřevěná kuchyně s jídelnou.
Druhý den jdeme do osobního oddělení závodu - dolu Zápotocký -, třetí den absolvujeme bezpečnostní školení a další den už fáráme pod zem. Od února 1949 do roku 1954 bylo vybudováno v malém Československu kromě velkých věznic pro politické vězně i více než sto táborů nucených prací. Branami ostudných táborů nucené práce prošlo přes 210 tisíc našich bezprávných občanů, kteří do nich byli zařazeni bez soudů a bez možnosti obhajoby. Tyto rudé koncentráky byly stejně jako ty nacistické obehnány ostnatými dráty, v noci osvětleny světlomety a střeženy ozbrojenci SNB a smečkou cvičených vlčáků. Tábory měly své odpůrce převychovávat.
Kdo byli do těchto táborů posíláni? Byli to především lidé nepohodlní režimu, komunistické straně a často jen některému komunistickému funkcionáři. Lidé, jimž bylo výhodné zabavit jejich majetek, dílnu, obchod nebo statek a často jen dům, na který si brousil zuby nejeden komunistický pohlavár. Mezi prvé oběti patřili národní socialisté a lidovci, ale i demokraté, kteří se netajili svým nesouhlasem s komunistickým režimem.
TNP v Dubí na dole Zápotocký patřil mezi nejpopulárnější díky svému veliteli Karlu Weisovi, nositeli Řádu vítězného února, ochotnému sloužit kdykoliv komukoliv.
Ve skupině převezené z Pardubic byli úředníci, učitelé, synové z velkých statků i kdysi známí sportovci. Přicházeli mezi nás i tzv. kopečkáři - mladí muži, kteří se snažili uniknout z rudého ráje a uvízli v ostnatých drátech na hranicích. V TNP to byli výhradně lidé slušní, vesměs inteligenti, vzdělaní a slušní.
Povinný politický kabaret Fáral jsem na pomocné práce pod zemí. Po směně byla povinná brigáda v areálu tábora a pak chvíle osobního volna, pochopitelně uvnitř tábora. Zato v neděli dopoledne bylo politické školení - jakási komunistická mše. Politický kabaret, jehož vyvrcholením býval pravidelný příchod vždy řádně podkovaného velitele tábora. Vpotácel se do jídelny, přidržuje se stolu, a začínal zpravidla na stejné téma (občas se podařilo některému z nás z tábora zmizet): „Souzi... a sou..., vlastně chlapi - ale houby, chovanci: nebuďte blbí a neprchejte z našeho tábora. Dyk je váš! Dělnická třída vám ho s láskou vybudovala, aby vás dostala na naši stranu. A dyž utečete, naši hoši vás stejně chytěj a přivedou zpátky. A ty, co utečou ven, ty se maj na co těšit. Zrůdný imperialisti takovédle zblbnuté kluky pochytaj a vozí je do Afriky, kde musej chytat jedovatý hadi a štíři...“ To jsme už řvali smíchy. Náročným výkladem vyčerpaný a nevděčností chovanců morálně znechucený uvědomělý velitel se vypotácel přes apelplac do své kanceláře, aby se posilnil vlasteneckou vodkou.
Ovšem práce pod zemí byla tvrdá. Rubajícím havířům jsme museli stačit - posílat pod jámu plné vozy a zásobovat havíře prázdnými. Byly i úrazy, a těžké.
Havíři se k nám chovali skvěle: „Dnes vytáhneme ze závalu my tebe a zítra budeš s rizikem tahat ty nás. Pod zemí jsi náš kamarád. Nahoře si žij svým životem!“ A Kladeňáci, když nás potkávali cestou k lékaři v našich uniformách na zádech s velikým TNP, nám dodávali sílu svými úsměvy. A v kladenské cukrárně a v jednom obchodě s ovocem, když jsme se zastavili pro zákusek ze svého kapesného, na náš dotaz po ceně jsme slyšeli odpověď: „Tyto uniformy u nás neplatí. Vyřiďte to i vašim kolegům!“ Vzdávám hold tomuto městu. Žádné rudé Kladno.
Když jsem se stal v roce 1990 po druhé poslancem, tentokrát ČNR a nejstarším, bylo mi nabídnuto na mou z dětských a studentských let milovanou Hanspaulku se vrátit. Celá moje rodina to odmítla. Kladno rostlo a roste do krásy a my jsme zde nalezli mnoho přátel a nejen mezi havíři - a klidný a spokojený život. Jen komunismus se nezměnil. Důkazy naleznete ve všech zemích, v nichž mu občané umožnili získat absolutní moc. Varuji vás - nezapomínejte!
