De Saint Marc byl jeden z těch, kteří se dokázali vžít do toho, čím šokovaní lidé procházeli. Před dvaceti lety totiž podobným způsobem sám ztratil otce (zemřel na palubě letadla, které se stalo terčem útoku teroristů). Po dni stráveném na letišti byl ale sám tak psychicky vyčerpaný, že následující noci nezamhouřil oka.
A jak lidem pomáhal se z šoku dostat? „Vyptával jsem se na jejich blízké. Vzal jsem je za ruce a díval se jim do očí,“ líčil novinářům psycholog. Pro ilustraci pak odvyprávěl příběh manažera Maxima Verneta, který přijel na letiště vyzvednout své zaměstnance. Vraceli se ze čtyřdenní dovolené, kterou vyhráli v celofiremní soutěži o nejlepší prodejce. Byla mezi nimi i teprve čtyřiadvacetiletá dívka, kterou Vernet osobně přivedl do firmy před dvěma lety jako čerstvou absolventku.
„Rychle se učila. Měla talent a fůru nápadů,“ líčil Vernet psychologovi. Když mu konečně došlo, co se stalo, zmítal jím střídavě smutek a pocit viny za to, že dívku v jejím snažení podporoval. „To já ji přesvědčil, aby se zúčastnila firemní soutěže o top prodejce,“ vyčítal si.
Nejvíc práce dalo psychologům sebrat lidem poslední zbytky naděje. „Dlouho tomu nechtěli věřit. Chytali se každého stébla,“ dodal De Saint Marc.
