* LN Co vás jako scenáristku přivedlo k životnímu osudu Adiny Mandlové?
Nejprve jsem četla o Lídě Baarové, jak líčila své setkání s Hitlerem. Už jsem si to představovala jako muzikál. Pak jsem dostala stipendium a odjela do Prahy. Tady jsem si uvědomila, že mně spousta věcí unikla, včetně starých českých filmů, a kvůli Baarové jsem je začala sledovat. Ona ale nějak šla mimo mě, nezajímala mě, zato Adina, ta ano. Znala jsem její paměti a najednou jsem si ji začala spojovat s osudy lidí, kteří museli z Československa emigrovat. Po premiéře Zapomenutého světla jsem najednou slyšela dialog mezi Adinou a jejím posledním manželem Benem. A tahle scéna, která se odehrává v Anglii, vlastně přežila všechny verze. Nejdřív jsem všechno měla v hlavě anglicky, ale pak mně došlo, že by bylo absurdní o Adině psát anglicky.
* LN Čím se první verze lišily od definitivní podoby scénáře?
Jednak to bylo víc soustředěné na Anglii, ale zároveň tam byl rámec odehrávající se na Maltě, kde Mandlová nějakou dobu žila. Pohrávala jsem si také s návštěvou Škvoreckého a s ním by si mohla na přeskáčku vzpomínat. Řekla bych, že v těchto vzpomínkách byly surreálné až felliniovské ohlasy. Chtěla jsem tam také mít staré filmy, protože jsou krásné tím, jak jsou příšerné. Viděla jsem to jako hudební pasáže, staré snímky by se do nich sestříhaly a mohly by se k tomu použít třeba písničky Sarah Leandrové nebo Marlene Dietrichové. Vladimír Michálek scénář chtěl točit, ale jeho producent Bouček mu rovnou řekl, že by to stálo padesát milionů. Tak jsem to trochu zkoušela v Anglii a v Německu, kde mně řekli, že právě připravují film o Marlene Dietrichové. Nijak zvlášť jsem se tím netrápila a nechala to být.
* LN Kdy celý projekt znovu ožil a jak se dostal na divadlo?
Když jsem znovu přijela do Česka, řada lidí tvrdila, že o Adině chystají film. Tak mě napadlo, že už toho o ní vím dost a že bych to mohla zkusit v divadle. Scénář jsem nejdřív nabídla v Divadle Na zábradlí, ale jim se to zdálo příliš dokumentární. Taky jsem pořád ještě hledala formu, uvažovala jsem, zda to bude monologický text, nebo vyprávění. Potom mně zavolal Vladimír Michálek s tím, že jej oslovil Martin Stropnický, zda by s ním nechtěl spolupracovat. No a on mu řekl, že ví o tomto tématu. Tak jsme se sešli a pan Stropnický řekl, že by to rád dělal sám. Dohodli jsme se a já začala na textu s ním a s dramaturgem vinohradského divadla pracovat.
* LN Při čtení hry jsem ale měla pocit, že jste to možná nezamýšlela jako velké tragické plátno, kterým asi inscenace bude.
Právě. Byly tam komické prvky, ale já se někdy mýlím, protože když píšu scénář, postavy se mně zdají legrační. I Vladimírovi Michálkovi jsem dlouho tvrdila, že Zapomenuté světlo musí být komedie. Věděla jsem, že život Mandlové byl tragický a ohlížení se zpět bolestné, ale myslela jsem si třeba, že ty staré filmy by mohly působit jako komická rovina. Stropnického představy jsem ale chápala a respektovala.
* LN Mandlová ve svých pamětech projevila úžasnou sebeironii, takže vaše představy o komickém ladění mají své opodstatnění. Zajímalo by mě, zda jí s tím pomáhal Josef Škvorecký.
Vůbec, slyšela jsem pásky, které namluvila. To je zcela autentické, ona byla nesmírně inteligentní a za to jsem ji vždycky obdivovala. Vážný přístup inscenátorů mě dost překvapil i trochu zamrazil, ale myslím si, že ta ironie se nakonec i z inscenace vynoří. Je to velmi náročná produkce, zahrnuje také velké množství změn a charakterů. Zatím se to všichni hlavně snaží stihnout a zkoordinovat, a až se to celé uvolní a uvolní se i hlavní představitelka - Veronika, bude to v pořádku. Vždyť ona je báječný ženský klaun a jistě najde i tuhle polohu.
* LN Co je tedy tématem Adiny?
Kolaborace. Jak můžete, ale nemusíte, jak daleko lze zajít, a kam se už nesmí a jak jsme v tom všichni namočeni. Jak se to promítá do českého národa. Neobviňuju ji ani trochu, říkám si, že se třeba nemusela svlékat před Němci, ale ona se svlékala před všemi, to byla její nátura. Jsem také přesvědčená, že nespala s K. H. Frankem, že tak daleko nešla. Kdybych měla o tom pochybnosti, nikdy bych o ní nepsala. Snažila jsem dohledat, co bylo možné, a mluvila jsem také s pamětníky. Je mi jasné, že kdyby takový poměr existoval, tak třeba Otakar Vávra by to nesmlčel, protože ten nesmlčel o ní nic, všechny její prohřešky rád povyprávěl.
* LN To je samozřejmě pozoruhodné, protože jako životní oportunista je ten poslední, který by Mandlovou měl soudit. Právě on ze všeho přece vybruslil.
Adina Mandlová, i když nebyla tak velká herečka, určitě byla větší člověk než pan Vávra a na sebe se uměla podívat bez lítosti. A pak - je to ještě v něčem jiném. Čeští muži nemají rádi, když si žena dělá, co chce. Řada z nich mi o Mandlové s chutí vyprávěla košilaté historky. A já se pokaždé urazila. Ne kvůli sobě - vůbec nejsem puritán - ale kvůli ní. Ona jistě byla příšerná ženská a s ničím se nepárala, ale vypráví se to třeba o Karlu Gottovi? Ne, u něj je to rozmar, ale jí se kvůli tomu říkalo úplně jinak.
* LN Měla jste představu o herečce, která bude hrát titulní roli?
Autor si něco takového nemůže dovolit, je rád, že má někdo zájem jeho text uvést. Když mně Michálek řekl, že v Zapomenutém světle bude hrát Bolek Polívka, řekla jsem - to je výborný nápad, protože jsem ho předtím viděla v Něžném barbarovi a zdál se mně hodně zajímavý. A on to byl pro něj vlastně protiúkol.
* LN Spojila jste se také s dědici Mandlové?
Ano, dědičkou práv je dcera jejího bratra, která žije v Itálii. Zajistila jsem si od ní opci, když jsem psala scénář, ale teď už to nebylo třeba, protože hra se od toho hodně vzdálila. Přijede se do Prahy podívat na inscenaci, scénář tenkrát četla a moc se jí líbil. Je to nesmírně příjemná a plachá paní. Když jsem za ní přijela do Itálie, říkala jsem si, jak já ji na tom nádraží poznám. Pak jsem ovšem uviděla stejně krásnou tvář, jako měla Adina, až jsem si říkala, to snad ani není možné, aby se dvě takové podoby v jednom rodu našly. Adina s ní na konci svého života mluvila velmi otevřeně, a tak mně potvrdila, že rezolutně popřela jakýkoliv vztah s Frankem.
