Karel Haloun, Lubomír Martínek: Otrava krve, vydala Revolver Revue, Praha 2009, 168 stran Jedna věc jsou dokumenty a vzpomínky na listopad 1989 – k rozjímání nad dvacátým výročím sametové revoluce lze ale také doporučit „elektronický rozhovor“, který probíhal mezi grafikem, výtvarníkem a nehrajícím členem Hudby Praha Karlem Halounem (1951) a spisovatelem Lubomírem Martínkem (1954). Rozpravu předloženou nakonec v tištěné podobě vedli prostřednictvím e-mailu – a tak moderní technologie posloužila výpravě do doby, kdy byl ještě i telefon vzácností.
Pisatelé totiž často srovnávají odlišnou, i když vlastně podobnou zkušenost: vnitřní exil Karla Halouna, který v rodné vlasti zůstal, a exil vnější, v případě Lubomíra Martínka francouzský. Autoři odpovídají a zároveň se dotazují, role se mění podle situace. Lubomír Martínek potvrzuje to, co je známo z jeho knih – totiž že je spisovatelem velmi intelektuálním a přísně hodnotícím. To Karel Haloun je civilnější, lidovější a také osobnější. Dohromady tak tvoří vyrovnaný celek. A ve svém soustředěném klábosení proberou opravdu „všechno“. V Otravě krve nejde však pouze o to, že dva individualisté otvírají rozličná témata, která se k promýšlení nabízejí, ale také o to, že jejich rozprava ukazuje, jak pozoruhodně a s jakým vzájemným respektem spolu dva lidé mohou mluvit.
