Není nad polární pustinu. Alespoň pokud jeden hledá krajinu s výraznou, řekněme existenciální dimenzí. Přinejmenším ve fantazii nepolárníka je to místo, které dá člověku naplno pocítit jeho nicotnost ve srovnání s nezměrností světa a kde ten svět projevuje vrcholnou netečnost, chlad nejenom v tom meteorologickém smyslu slova.
Dokumentární film Martina Ryšavého Medvědí ostrovy tuhle dimenzi severské přírody postihuje. Chladný snímek to ale není, v něčem je naopak velice lidský, lidičkomilné hřejivosti se ale vyhýbá, je za ním spíš cítit trochu zkřehlý úsměv, melancholický záblesk v údivem rozšířeném oku.
Žánrově zařadit Medvědí ostrovy je nejjednodušší pomocí negace – není to v tradičním smyslu film cestopisný ani národopisný, neanalyzuje se v něm nějaký problém, nepopisuje konflikt, nezaujímá angažované stanovisko. Divák, jenž takové atributy od filmového dokumentu vyžaduje, bude velmi pravděpodobně zklamán. Autor je dokumentarista spisovatel, který o Sibiři natočil už několik snímků a o svých cestách tam napsal i úspěšný román.
V Medvědích ostrovech dokumentuje svou první cestu na ten nejsevernější sever, lovecký výlet, který absolvoval ve společnosti pár Rusů a příslušníků sibiřských národů. Na saních projeli přes zamrzlé moře na Medvědí ostrovy, kde strávili nějakou dobu na opuštěné meteorologické stanici. Ryšavý zaznamenával všední dění – cestu, lov, vaření, kromě toho hraje ve filmu významnou úlohu také vyprávění nejstaršího účastníka výpravy (moment, kdy se slzou v oku popisuje, jak se v zapadlé vesnici v hloubi Sibiře promítal dokument o tom, jak „Němci zabíjeli naše lidi“, má velkou evokativní sílu). Další rovinu pomalu plynoucího filmu představuje příběh stanice, jež ožívá na místě nalezeném v oficiální korespondenci jejích někdejších obyvatel, která je čtena mimo obraz.
Tyhle pasáže snímku jsou asi divácky nejvděčnější – kontrast s velkou péčí vykroužených zdeúředních vět, popisujících malicherné příhody (mechanik se opil, traktor utopil, kuchařka „nemá fantazii“) se v působivých záběrech dostává do kontrastu s aktuální podobou míst, kde ti lidé žili. Čas, mráz a sníh z jejich traktorů a várnic udělaly chladně nepřístupné a zasněžené tajemství, neproniknutelné pomníky zaniknuvší civilizace, která na chvilku narušila řád toho bílého místa, jež už se ale vrací k odvěké rovnováze. Ryšavého film ale není lament nad pomíjivostí všeho. Kromě té doléhající mrazivé věčnosti je z něj cítit i zaujetí pro okamžik života, zachycený ve vzpomínce, dokumentu, zakoušený smysly – vůně, chuť, pocit tepla hořících kamen. Cestovatelé si v tom filmu vaří sobí jazyk, prý ho přesolili, ale stejně by mě zajímalo, jak chutnal... A dojde i na ty medvědy.
***
Medvědí ostrovy (ČR, 2010)
režie, kamera: Martin Ryšavý
