U většiny stromů mírného pásu lze zjistit stáří poměrně snadno. Zachovávají si celý život jeden stonek (kmen), který sekundárně tloustne tak, že jsou patrné roční přírůstky v podobě letokruhů. Stačí je spočítat a známe stáří stromu. Ba co víc, můžeme změřit jejich šířku a poznáme historii místních klimatických podmínek, dozvíme se, jak se stromu během života dařilo.
Protože byliny již z definice postrádají vytrvalé nadzemní části a primární prýt (první stonek semenáčku) je brzy nahrazen dalšími generacemi, nemůžeme jim tak snadno nahlížet do života. Nové prýty vyrůstají většinou z pupenů na bázi prýtu primárního nebo vzácněji nezávisle na něm zpod děložní části stonku či z kořene.
Nadzemní části prýtů jsou tedy jednoleté a podzemní části mohou přežívat od jednoho roku do několika málo desítek let, v závislosti na druhu a podmínkách, v nichž roste. Asi třetina bylin naší flóry má však vytrvalý, sekundárně tloustnoucí hlavní kořen. Na něm mohou být také čitelné letokruhy jako v kmenech stromů, a stáří se může určit podle nich. Dokonce existují střízlivé odhady, že takové letokruhy lze nalézt na kořenech či oddencích 80 procent vytrvalých bylin. Je však třeba opatrnosti, u každého druhu se musí ověřit, zda skutečně jde o letokruhy, nebo spíš o nějaké nepravidelné přírůstky či o něco, co letokruhy na pohled připomíná, ale nemá s nimi nic společného.
Mlhavá minulost klonů U některých druhů lze k odhadu věku využít morfologické znaky na podzemních stoncích. Není-li však zachován hlavní kořen, zjistíme nanejvýš stáří zachovalé části, ale nevíme nic o stáří jedince pocházejícího z jednoho semene. Přes tyto obtíže existují odhady stáří bylin, které jsou většinou založeny na extrapolaci ročního přírůstku klonu (jeho šíření za jeden rok) na celou plochu porostlou klonem.
Odhadovaný věk si nezadá se stářím nejstarších stromových pamětníků a obecně se má za to, že klonální byliny jsou vlastně nesmrtelné. Jen pár příkladů za všechny: E. Oinonen zjistil, že zcela běžný druh kapradiny hasivky orličí klíčí ve finské tajze pouze po požárech, kdy se uvolní prostor a živiny. Historickým a genetickým rozborem pak nalezl jeden jediný klon této kapradiny na ploše 14 hektarů. Jeho stáří odhadl na 1400 let.
Stejně tak běžné byliny, jako je konvalinka nebo tráva třtina křovištní, se dožívají i 400 let. Věk klonu hvězdnice novobelgické v britském hrabství Cambridge spočítali D. Briggs a jeho kolegové s pomocí mapových záznamů a herbářových položek na více než 120 let.
Co nám tedy brání nazývat byliny památnými, vést o nich zápisy a psát o nich knihy či průvodce? Za prvé nemusíme zjištěným hodnotám věřit (některé metody stanovení věku vypadají na první pohled šarlatánsky), za druhé byliny se nedají označit cedulkou, za třetí je to přetrvávání na jednom místě, jejž si u starých stromů vážíme nejvíce. Z pohledu bylinného je však označení borovice osinaté za nejstarší rostlinu jen kvůli tomu, že neumí opustit své už naprosto mrtvé tkáně primárního prýtu, neopodstatněné. Živé buňky obalují kmen pouze na povrchu a nepamatují si o mnoho více než bylinné stonky krčící se v podrostu.
Něco málo si však přece pamatují. V pokusech porovnávajících růst rostlin vzniklých ze semen s růstem klonálním bylo zjištěno, že vegetativně vzniklé rostliny rostou jinak než ty ze semen. Liší se jejich investice do produkce semen a samozřejmě jsou, na rozdíl od semenáčků, fenotypicky nastavené na podmínky, ve kterých žijí. Navíc u starých klonálních rostlin nemůžeme vyloučit vznik somatických mutací a hromadění virů, a tedy různou genetickou výbavu v různých částech klonu.
Krůček k nesmrtelnosti Jak je vidět, věk rostlin je věc poněkud ošidná, ale přesto se domníváme, že stářím rostlinného jedince je třeba rozumět stáří genety - jedince vzniklého ze semene. To však nevylučuje možnost, že v závislosti na souvislostech můžeme hovořit také o stáří kmene, větve, prýtu atd.
Rostliny, a zvláště byliny ale udělaly velký pokrok na cestě k nesmrtelnosti. Dosáhly toho především schopností neomezeného modulárního růstu, tedy schopností produkovat nové moduly (například prýty) a ty staré nechat odumřít. Tak vlastně mají jen krátkověké tkáně při zachování genetické výbavy. Cenou za nesmrtelnost je pak částečná ztráta paměti.
O autorovi| RNDr. Jitka Klimešová, CSc., vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK. V Botanickém ústavu AV ČR se zabývá populační biologií, funkční morfologií a ekologií rostlin.
Mgr. Martin Křivánek vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK.
Dlouhodobě se zabýval invazní biologií a dendrologií. Článek byl převzat z květnového čísla časopisu Vesmír, které vyšlo tento týden.
Text upravila redakce LN.
