O co nám jde? Když se v různých projevech, ale i v textech a učebnicích mluví nebo píše o letech 1948-1989 (správnější by bylo napsat 1945-1989), velmi často jsou používána automatická slovní spojení jako „teror padesátých let“; „oběti stalinismu“; „oběti vykonstruovaných procesů“; „estébácké mučení“; „muklové z komunistických lágrů“; „agenti StB“. Ty termíny už „fungují“ samy o sobě, lidé je používají, ale často bez jasné představy, co je za nimi, co přesně (co všechno) vyjadřují. Jistě, každý například řekne, že komunistický režim zavíral své odpůrce do věznic a do táborů nucených prací, že je zbavoval svobody. Ale to ještě vůbec není konkrétní obraz toho, jací lidé v těch věznicích končili, čím přesně prošli, než se tam dostali, jak jejich život v kriminálech vypadal, co s jejich životy provedla krutost komunistických aparátníků, bachařů či vyšetřovatelů.
Podobné je to s počtem obětí komunismu: napíšete-li, že v letech 1948-1960 bylo v Československu vězněno přes dvě stě tisíc lidí, je to ohromné číslo, ale možná je spíš zakrývající než vypovídající. Jak prý řekl s příznačným cynismem Stalin: když umře jednotlivec, jde o tragický osud, když zemřou desítky tisíc lidí, jde už o statistiku...A do třetice: opakovaně se zmiňuje několik velkých případů bezpráví: procesy a popravy Milady Horákové či Heliodora Píky, odboj skupiny kolem Ctirada a Josefa Mašínových. Jsou to velké případy a nelze je vynechávat - jen by se zároveň nemělo zapomenout, že vedle nich existují stovky neméně bolestných, vypjatých, dobrodružných a důležitých osudů, které si zaslouží stejnou pozornost. I jména jako Luboš Hruška, Miroslav Kácha, Eva Dušková, Pravomil Reichl, Tomáš Sedláček, Stanislav Broj nebo Anna Magdaléna Schwarzová by měla vejít v obecnou známost.
V rozsáhlém seriálu Lidových novin budeme na základě individuálních vzpomínek i historických studií psát například o tom, kdo všechno v komunistických věznicích a pracovních lágrech skončil a proč. O tom, jak vypadalo vyšetřování Státní bezpečnosti v padesátých letech. O tom, co přesně znamenala kolektivizace zemědělství a jaké byly osudy tzv. kulaků. Budeme se věnovat všednímu životu a podmínkám ve věznicích, pokusíme se zachytit, jak se žilo v „uranových táborech“. Popíšeme, jak vypadala perzekuce v sedmdesátých a osmdesátých letech, co znamenalo vytvářet samizdatové publikace, co dělal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Ve dvou dílech vás seznámíme i s osudy spolupracovníků Státní bezpečnosti a s jedním z nejhorších komunistických prokurátorů, který je dosud naživu. Budete si moci přečíst také článek o nedávném setkání s vyšetřovatelem z padesátých let, který trpí podivným výpadkem paměti, spadajícím přesně do období jeho „policejní práce“. Kdybychom měli seriál vystihnout jednou větou, pak by pravděpodobně zněla: Bylo to všechno mnohem horší, než všeobecně soudíme...
Lidé, kteří zažili nejhorší podobu československé komunistické represe, jsou dnes ve věku kolem osmdesáti let. Máme ještě příležitost s nimi mluvit, ptát se, zachytit jejich životní příběhy tak, jak je vyprávějí. Seriál LN vzniká ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum a Českým rozhlasem - Rádiem Česko, institucí, které už několik let natáčí a zpracovávají právě takové vzpomínky. Mnohé z nich se v článcích v Lidovkách objeví.
Autor těchto řádků může říct z vlastní zkušenosti, že příběhy obětí totalitních režimů jsou fascinující tím, jak se od sebe liší. Kdyby se vystihly jen heslovitě, budou se podobat jako vejce vejci: roku toho a toho zatčen, odsouzen na dvacet let, vězněn v Plzni na Borech a v Leopoldově, propuštěn na amnestii roku 1960...Jenomže to je jen vnější podobnost: každý člověk má jinou citlivost, jiné rodinné zázemí, jinak „pracující“ paměť, tedy jiné vzpomínky; každý odnesl komunismus „po svém“. Ty vzpomínky jsou stejně důležité jako dokumenty z archivů a z vězeňských spisů (s nimiž nám zase pomáhali odborníci z rodícího se Ústavu pro studium totalitních režimů). Teprve když se dokumentace a individuální paměť spojí, vzniká jakž takž plastický obraz konkrétních osudů.
Pokud jde o komunistickou represi, panuje v Česku zvláštní situace. Nelze říct, že by se zločiny komunismu nezkoumaly: k dispozici jsou práce řady historiků, novinářů, desítky rozhlasových i filmových dokumentů, knih vzpomínek. Zároveň se ale zdá, že výsledky té práce nepronikají do obecného povědomí, že zůstávají jen pro ty, kdo se o československé dějiny 20. století hlouběji zajímají. Ve školách se poválečným dějinám věnuje malá pozornost - záleží na tom, jak důležité připadá téma konkrétním pedagogům. Má to praktický dopad: například politici a sympatizanti KSČM pak mohou přicházet se svými účelovými výklady historie, překrucovat dějiny a lhát o nich, přičemž se vždycky najde dost lidí, kteří jim věří a berou je vážně. Vůči obětem komunistické represe je to stejně urážlivé, jako by byl úředně povolený pochod neonacistů kolem synagog bolestný pro oběti holokaustu a celé židovské společenství.
Ale to není hlavní důvod, proč budou v Lidových novinách opět vycházet Příběhy bezpráví. Nezabýváme se historií totalitního režimu, abychom se vymezovali vůči jednomu „dinosauřímu“ politickému společenství, nýbrž jednoduše proto, že je to „poučné“. Příběhy lidí, jejichž životy jsou poznamenány komunistickou represí, nám ukazují, čeho je člověk schopný, jak hluboko může klesnout a co všechno naopak vydrží, jak tenká je naše civilizační slupka, čeho se máme v životě držet a čeho vyvarovat. Ukazují nám také, jak dobře se nám v roce 2007 žije - a jak jednoduše můžeme ten dobrý život ztratit.
První část seriálu čtěte v dnešních LN na straně 11
***
Místa, kde byli v padesátých letech vězněni političtí vězni
JÁCHYMOV
Rovnost
Svornost
Bratrství I
Bratrství II
Eliáš I
Eliáš II
Nikolaj
Mariánská
Vykmanov I
Vykmanov II
Barbora
HORNÍ SLAVKOV
Ležnice
Svatopluk
Vršek
Prokop
XII
PŘÍBRAM
Vojna
Bytíz
Opakovaně se zmiňuje několik velkých případů bezpráví. Ale i jména jako Luboš Hruška, Miroslav Kácha, Eva Dušková, Pravomil Reichl, Tomáš Sedláček, Stanislav Broj nebo Anna Magdaléna Schwarzová by měla vejít v obecnou známost.
Příběhy bezpráví nám ukazují, čeho je člověk schopný, jak hluboko může klesnout a co všechno naopak vydrží, jak tenká je naše civilizační slupka, čeho se máme v životě držet a čeho vyvarovat
O autorovi| Adam Drda, redaktor Rádia Česko
