Nicole Cabell, štíhlá tmavovláska s atraktivně exotickým vzhledem, Cardiff vyhrála v roce 2005 a od té doby se její kalendář plní závazky ze světových operních domů. Koncert, na němž Cabell doprovodí orchestr FOK, začíná ve Smetanově síni Obecního domu v 19.30. Jako host se představí slovenský barytonista Aleš Jenis a dirigovat bude mladý Chorvat Ivan Repušič.
* LN Byl Cardiff vaší první velkou soutěží?
Předtím jsem se samozřejmě účastnila i jiných, v některých jsem se umístila, další jsem vyhrála a v jiných zase propadla... Například v tzv. Auditions v Metropolitní opeře jsem se nedostala do finále -a vzápětí jsem vyhrála Cardiff. Proto vždycky říkám, že soutěže jsou objektivní a nikdy nevíte, jestli zrovna tuhle nemůžete vyhrát. A toto vítězství všechno nastartovalo.
* LN Jaká panovala atmosféra v zákulisí? Cítila jste řevnivost?
Překvapivě jsme s ostatními soutěžícími vycházeli velmi dobře a já stále udržuji s některými z nich kontakt. V té situaci pod obrovským tlakem jsme drželi spolu, navzájem si poskytovali podporu, protože jsme přišli každý z jiné země a nikoho tam neznali.
* LN Školit se ve zpěvu jste začala až jako šestnáctiletá, což je docela pozdě. Kdo z pěvců byl vaším modelem?
První osoba, jíž jsem opravdu naslouchala, byla Kiri Te Kanawa, její hlas je omračující. Nejde mi o to napodobovat ostatní umělce nebo s nimi soupeřit, ale vždycky jsem chtěla být jako ona, její styl je naprosto klasický. Mezi dalšími mohu jmenovat Renée Flemingovou, Mirellu Freni a další, ale Kiri pro mě zůstane jednička.
* LN V dnešním operním byznysu je nutné nejen skvěle zpívat, ale také dobře vypadat. Cítíte svůj atraktivní zevnějšek jako výhodu?
Dnešní zpěváci nejsou kulantně řečeno podporováni v tom, aby měli objemné postavy. Což je možná škoda, protože mnoho pěvců s největšími hlasy v historii mělo korpulentní figuru. Takže je to asi dobře, že jsem relativně štíhlá, i v Metropolitní chtějí, aby byla zpěvačka mladá a vypadala uvěřitelně jako hrdinka, kterou ztvárňuje. Důraz je kladen na herectví, dnešní generace publika je vizuální. Takže ano, zatím mám výhodu, i když s tímto trendem nesouhlasím.
* LN Jako malá jste chtěla být spisovatelkou. Jsou pro vás psaní a knihy stále důležité?
Pořád si myslím, že až skončím se zpěvem - a pro ženu to může přijít třeba ve čtyřiceti - začnu znovu psát. Od devíti jsem měla tento sen, naškrabala jsem spoustu obrovských svazků! Proto je mi i svět opery blízký, jeho velké příběhy a vášně.
* LN Zpíváte také písně, což je přece jenom od operní techniky odlišné...
Kromě opery účinkuji koncertně v oratoriích a dílech, jako je Mahlerova 4. symfonie. Přesto opera tvoří větší část mé činnosti. Recitálů nemám zase tolik, a tak, když mám příležitost, ráda vybírám a sestavuji zajímavé programy. Když jste na operním jevišti, máte kostým a děláte velká gesta, zatímco každá píseň je jiný samostatný příběh a vy ho můžete velmi expresivně a přitom intimně vyprávět.
* LN Na repertoáru máte Janáčkovu Lišku Bystroušku i Dvořákovy písně. Jak jste zápasila s češtinou?
Kupodivu se mi učila dobře, je to zpěvný jazyk a líbí se mi, ráda bych si jednou zazpívala Rusalku.
* LN Když si představíte sebe samu za pět sedm let, kam byste se chtěla dostat?
Určitě bych chtěla pokračovat v mozartovských rolích, které miluji. Uvidíme, kam se vyvine můj hlas, doufám, že si jednou zazpívám Mimi v Bohémě. V tomhle povolání, které je velmi tvrdý byznys, je pro mě důležité neztratit pocit vznešenosti a lásky k němu.
