Chcete-li někoho poznat blíž, mluvte s ním o samotě o samotě. Verze pro méně chápavé: Chceteli někoho poznat blíž, mluvte spolu sami na téma samota. Jako návod to ovšem nefunguje, protože s někým, s kým nejsme důvěrní, můžeme hovořit, jen když nás do své samoty pustí. To samotář nedělá a člověk osamělý to udělá v nepříhodnou chvíli, například když hasíme požár nebo slavíme Vánoce.
Názory na samotu si však musíme ujasnit s někým, s kým se chystáme obývat jednopokojový byt nebo putovat po poloninách Zakarpatské Ukrajiny. Ale jak takové ujasnění provést?
Kdyby nebylo samoty, nebyly by knihy. Někomu stačí darovat Sto roků samoty a už při pohledu na titul zvolá: To je kniha o mně! (To se stalo.) Pokud však chcete rozumět, co ten druhý slovem samota míní, rovnou ho vezměte do knihkupectví. Můžete třeba spolu pátrat po nové knize o Edvardu Munchovi nazvané Být sám. Snad je to podzimní nakladatelskou politikou, nebo univerzálností tématu, ale v sezoně depresí vyšlo pozoruhodných knih o samotě mnohem víc. Třeba váš přítel narazí na román Mládí od J. M. Coetzeeho a přečte vám z něj:
„Nejhorší jsou sobotní a nedělní večery. Tehdy je plně vydán napospas samotě, kterou jindy dokáže udržet v patřičných mezích; je to samota k nerozeznání podobná ponurému, šedému, deštivému londýnskému počasí či ocelovému chladu londýnské dlažby...“
„Pokud nedokážeš žít sám, narodil ses jako otrok,“ ocitujete mu na oplátku z Knihy neklidu Fernanda Pessoy. To když nemáte srdce, nebo se toho člověka chcete navždy zbavit. Jako netaktní narážku lze zneužít i začátek básně Tomáše Weisse „Jaká úleva, když jsou všichni z domu...“. Jako vyznání spřízněnosti by ale lépe posloužil její konec: „Sám v rozsvíceném domě/ stočený do klubíčka na slunečním koberci/ čekám, až ve mně povolí/ všechny ty uzly/ zašmodrchané temnými chvílemi.“
O potřebě samoty dnes píší mnozí -a nikoliv příkře. Něžně se o ní hovoří v Psaní do schránky času Maria Benedettiho: „Jsem přesvědčena, že respekt k samotě milované bytosti je jednou z nepříliš častých, ale velmi vřelých forem lásky.“ Věcně ji hájí vypravěč románu Jít krást koně Pera Pettersona: „...ale vždyť já chci být přece sám. Řešit si problémy sám, jeden po druhém, s jasnou myslí a dobrými nástroji, jak mi to kdysi předvedl táta...
Pettersonův příběh připomíná, že neshoda mezi lidmi (postavami), kteří chtějí a nechtějí být sami, je často zdánlivá. Ten spor se totiž odehrává uvnitř člověka. Kolikrát přece nevíme, jestli někoho blízkého nechat nebo nenechat samotného (jako to neví Signe v Ráno a večer Jona Fosseho: „...možná se to tak má dělat, jít ke starému tátovi Johannesovi, teď když zrovna umřel, třeba potřebuje, aby měl někoho u sebe...“ Ale třeba chce být sám, jako v životě.). A kolikrát váháme, jestli někomu otevřeme nebo zvedneme telefon. Josef Hora o tom napsal báseň Otevři, neotvírej. Začíná větou „Zaťukal někdo na dveře...“ Hádám, že tak začal i nějaký váš příběh. Per Petterson jako by z jediné Horovy básně (kterou asi nikdy nečetl) napsal celý román:
„Venku nastala modrá hodinka. Všechno se posunulo blíž; kůlna s přístavkem na dřevo, kraj lesa i jezero za stromy, jako by ten barevný vzduch svazoval svět dohromady a nic tam venku se nevyskytovalo jednotlivě. Je to hezká představa, ale nejsem si jist, že je pravdivá. Lepší je stát svobodně, teď jako by mě svět utěšoval, a to myslím nechci a nepotřebuji, ale přijímám. Posadím se ke stolu s dobrým pocitem a pustím se do jídla.
A v tom někdo zaťuká na dveře.“
Kdyby nebylo samoty, nebyly by knihy. Někomu stačí darovat Sto roků samoty a už při pohledu na titul zvolá: To je o mně!
O autorovi| Daniela Iwashita, redaktorka Orientace
