* Jak se ocitla v Praze americká rocková kritička a vědkyně přes pop-music?
V roce 2000 jsem tu byla na letních kurzech. Mezi přednášejícími byl i Keith Jones: seznámil nás s filmy české nové vlny a s Plastic People. Viděla jsem díky němu hodně původní dokumentace, filmy natáčené na osmičku a podobně. Něco pak vydaly Levné knihy na DVD.
* Co vás na příběhu a hudbě Plastiků zaujalo?
Inspirovali je Velvet Underground: ti dnes v Americe tvoří zásadní součást kulturní a společenské historie. Jenomže to přišlo až časem, ve své době vůbec slavní nebyli. Říká se, že když vydali desku, prodalo se jenom pět set kusů; zato ale každý, kdo si ji koupil, pak založil dobrou kapelu. Stejné je to mimochodem se Sex Pistols: naživo je vidělo pár desítek lidí, ale ze všech se pak stali pankáči. Zkrátka zaujalo mě, že Plastici se ke své vlastní hudbě odrazili od Franka Zappy nebo Velvetů, tedy hudby, která měla v Americe té doby velmi slabou reprezentaci. A pak tu byli lidé jako Milan Knížák, který do hudebních provokací vtěloval prvky z výtvarné scény, což mě taky fascinuje. Je to jako s chatami: pro cizince unikát
* Jste akademička. Mají ve vašem zájmu o muziku místo i špína, rachot a horečnatost spojené s bigbítem?
Samozřejmě. Časem snad dopíšu text o demytizaci Plastiků – což je něco, čeho se oni sami permanentně dovolávají. Ocitli se proti své vůli v zajetí svůdného romantického příběhu o kapele, která bojovala za svobodu. Mluví o tom i Tom Stoppard ve hře Rock’n’roll: každého zajímá politická story, na jejíž úkor ovšem zůstává přehlížena samotná hudba. Která je přitom vynikající a zaslouží si plné uznání. Ale je to svízel, svět o romantické příběhy vždycky stál, a navíc jsou součástí propagandy: v současné době je čteme o kapelách z Iráku, Afghánistánu nebo Severní Koreje.
* Poslední rok jste vyučovala na pražské filozofické fakultě. To je velký průlom: pro tamější Ústav hudební vědy byla dosud populární hudba nehodná přijetí.
Každopádně chci upozornit, že na zdejší akademické půdě nejsem první popový expert. V Brně třeba přednáší Aleš Opekar: byla jsem dost vděčná, že toho v minulosti popsal tolik z české scény. Češi to nevnímají tak výrazně, protože svou scénu znají. Je to jako s chatami: pro cizince je české chataření něco unikátního, s čím se jinde nesetká. Vy se na to tváříte – chata, jasně, a co má být.
* Přesto není přehnané říci, že akademická pracoviště se popem a současnou hudbou u nás zabývají jen úplně okrajově, čímž oslabují její společenskou pozici. Co jste na filozofické fakultě o tom popu přednášela?
Běžný úvod do studia, přehled metod a kritických teorií. Nabízejí se tu prostředky, jak studovat pop-music: hudbu, zvuk, koncerty a hudební průmysl. Muzikologové během posledních třiceti let vypracovali metody, které se z Ameriky šíří do zbytku světa. Týkají se toho, jak studovat texty písní nebo co si počít s tím, že v popu nejsou na začátku partitury. Originál díla vlastně neexistuje, jsou jen nahrávky.
* Ale i punkový song si můžete nějak zapsat.
Ano, to jsme taky se studenty dělali. Jenže jak zapsat punkovou barvu zvuku nebo vazbící elektrickou kytaru, když notace v západním světě si témbrů nikdy nehleděla? Vyvstávají zajímavé problémy. A pak jsou složitější předměty studia: třeba politická ekonomie hudby. Ta sleduje, jak ovlivňují hudbu způsoby financování nebo postoj moci.
* Pro česká vysokoškolská pracoviště byla donedávna silná káva i vážná hudba po Janáčkovi a Martinů, natož punk a disko. Cítila jste někdy na akademické půdě klasický nevyřčený pocit, že současnost a popkultura jsou přisprostlé?
To je s popovými studii spjaté od začátku. Když v roce 1981 začal vycházet vůbec první akademický časopis pro pop-music, vzbudilo to spoustu nevole. Častý komentář zněl: Ano, vítáme to, ale je to zbytečné, protože tímto předmětem se zabýváme jinde. Což byla pravda jen zčásti: třeba elektrické blues bylo předmětem zájmu tradicionalistů, ale komerční popové věci včetně mainstreamu žádnou reprezentaci neměly. Provinilý pocit a omluvný podtón časem zmizely, ale trvalo to. První skutečně skvělý text, na který jsem narazila, je až z roku 1990 a pojednává o albu Paula Simona Graceland: o tom, jak rozdílně ho poslouchají různé etnické skupiny a jakým zdrojem sebevědomí je pro Jihoafričany.
* Vaše přednášky zatím nebudou pokračovat, takže situace je vratká. Jak byste někoho přesvědčila o užitečnosti popkulturních studií? K čemu jsou dobrá?
Chacha, o tom se lidé po léta dohadují. Můžu nabídnout jen pár vlastních přesvědčení. Jednak každá intervence obohacuje obor: vědecká činnost nemůže svůj předmět ochudit, může to být jen naopak. Dál: s odborným zájmem tu existuje slušná šance, že se prohloubí kritický pohled společnosti na pop, budeme v něm líp rozlišovat. A potom – podívejte se na českou situaci: v oboru je vás málo, tím pádem musíte dělat spoustu věcí. I ten, kdo provádí nějaký výzkum, musí být zároveň novinář, dramaturg, spolupracovník festivalů... Pokud by se obor posílil, mohli byste pracovat specializovaněji a hlouběji. Výzkum je prostě další nástroj a zbraň. Názory, že popkultura si nezaslouží, aby se jí věnoval seriózní výzkum, mi lezou krkem. Tak úspěšný pop jako Švédové nemáte
* Poslední rok píšete v Praze svou doktorskou práci. O čem?
O vašich sítích a strukturách pro alternativní hudbu od sedmdesátých let až po dnešek. Tedy od časů Jazzové sekce přes vznik nezávislých labelů až k webovým stránkám, jako je Bandzone, a k tomu, jak se v Česku využívá MySpace.
* K čemu jste dospěla? Dá se říct, co je pro české zacházení s hudbou typické?
Ještě nejsem u konce, ale je zřejmé, že pro hodně Čechů znamená hudba víc než jen estetický prožitek: je v tom společenské angažmá, a tím pádem i určitý způsob protestu proti moci.
* Není to společné undergroundu a nezávislé kultuře kdekoli na světě?
Možná, ale třeba v Americe nemá underground takovou vazbu na politické postoje, jakou cítím u vás: vymezování vůči kapitalismu, novým centrům moci. Tady ta tradice kontrakultury a rezistence pořád pokračuje; existuje i v USA, ale její zástupci nejsou tak populární, jako je u vás třeba kapela Sporto.
* V čem se ještě navzájem lišíme?
Zajímavé je, jak nadgenerační je zdejší rocková scéna: lidé zůstávají v kapelách, i když jim je třicet nebo čtyřicet. Když v Americe řeknete „dělám muziku jen tak pro radost“, je v tom podtón selhání. Znamená to, že jste neuspěl jako hudební profesionál. Ale v Čechách být v kapele znamená postoj.
* Je na čerstvé české hudební scéně někdo, kdo se vám zdá mezinárodně zajímavý?
Na jaře jsem na konferenci v Seattlu pouštěla Kazety, několik lidí se přišlo se zájmem ptát na podrobnosti a kontakt. Ale základní bariérou zůstává jazyk. Kdo zpívá česky, může mít nanejvýš úspěch na skrytější žánrové scéně: je třeba dost hardcorových kapel, které zpívají národními jazyky, a přitom cestují. Ale pop, to je něco jiného. Myslím, že nemáte exportní mezinárodní pop, jaký dnes úspěšně vyvážejí Švédové nebo Norové.
* Žijeme dvacet let po pádu komunismu. Cítíte tu jako návštěvnice ještě stopy totality?
Mezigenerační rozdíly jsou evidentní. Vidím to při setkáních s nejmladšími studenty, kteří se narodili po roce 1989. Jejich starší kolegové prezentují svou práci skromně a částečně. Ti nejmladší oproti nim předkládají prezentace kompletní a pečlivě zpracované. Mají webové stránky, které vypadají profesionálně. Umějí lépe prezentovat svoje schopnosti, nepokládají to za přespříliš sebevědomé, nemají s tím problém. Ten bombastický Gottův hlas
* Vaše jméno se pravidelně objevuje na přebalu prestižní ročenky Best Music Writing, knihy, která vychází v USA i Británii. Jak se vybírá a edituje „to nejlepší“ z psaní o hudbě?
Mám předplacené všechny hudební časopisy v angličtině, co na světě jsou. Od prosince do února nedělám nic jiného, než že čtu. Čtu i během celého roku. Rozesíláme výzvy k zaslání nejlepších textů na tři tisíce adres. Z toho všeho vybírám asi sto padesát příspěvků a posílám je hostujícímu editorovi: konečné slovo má každý rok jiná veřejně známá osobnost. Zprvu jsem byla strašně systematická, teď postupuji instinktivněji. Pořád ale dáváme přednost novým přístupům, tématům, autorům.
* Který z těch mnoha textů, co vám prošly pod rukama, si pamatujete po léta?
Jeden z textů, který jako by spadl z nebe, jak byl neobvyklý, pochází od novinářky ze San Franciska. Psala o své zkušenosti se skupinou retardovaných, kteří rádi poslouchali kapelu Huey Lewis & The News. Řeknete si – co se o poprockovém Huey Lewisovi dá napsat nového? Jenomže ona to popsala z úplně nového úhlu, ten text je nesmírně srandovní a překvapivě přímo popisuje, jaké obtíže znamená pro retardované absolvovat rockový koncert, kde je na konci přijde Huey Lewis všechny zobjímat.
* To jste uvedla příklad textu „zvenčí“. Co hudební insideři a jejich vrcholné literární výkony?
Našli jsme výtečné svědectví, jehož autor se snažil dešifrovat texty starých bluesových nahrávek na šelakových deskách. Velká část jich byla nezřetelná a on se je snažil zachránit pro paměť lidstva. Spojil se proto s legendárním muzikantem a bluesovým expertem Johnem Faheym. Jenže ten byl, jak známo, šílený. Ležel celý den v posteli, a když mu autor článku volal, okřikl ho, ať zavolá později. Později nebyl o nic méně vzteklý, prozradil mu pár řádků textu a praštil se sluchátkem. Byl poslední žijící expert, který to znal, potom umřel. Je to skvělý text o nenávratném mizení věcí v hudbě i životě.
* Kterou českou písničku umíte nazpaměť?
Kteroukoli z alba More od Sporto, ale na zpívání bych si musela dát pár drinků. A občas si zanotuju kousek z Lady Carneval, to pak vidím, že i nejzarytější undergroundi neodolají a zavlní se do rytmu. Není divu – to absurdní tremolo, ten bombastický hlas: „Mám tě rááád!“ Něco takového se jen tak neslyší.
