Je třeba naslouchat autoritám a přemýšlet, co ony sdělují. Proto mi leží v hlavě postřeh Timothyho Gartona Ashe o Kosovu a jeho samostatnosti. Citoval jakési osvícené Srby, kteří jsou s odtržením Kosova od Srbska smířeni, neboť je lépe odříznout ruku napadenou snětí, aby se zachránil celý organismus. To je výstižný obraz, snadno pochopitelný. Vidíme před vnitřním zrakem toho člověka ničeného dlouhotrvajícími horečkami. Má šílené oči a okoralé rty. Napadený úd otravuje celé jeho tělo. A ejhle, přikvačí chirurg s pilkou a ubožák je zachráněn, za cenu sic hroznou, ale zaplatitelnou. Ztráta života je cena jistě horší.
Dá se takový příklad aplikovat na politickou situaci?
Podstatné je, co udělá chirurg s amputovanou snětivou rukou. Neznám podrobnosti, nicméně nepochybuji, že se nějakým důstojným a ve výsledku čistým způsobem sprovodí ze světa. Už nikdy nebude. Rána se zahojí a nastane proces rekonvalescence. Obávám se však, že v politice něco takového neplatí. Kosovo nebylo pietně sprovozeno ze světa. Stal se z něj samostatný stát, který po kratším trapném přešlapování uznala i naše vláda. Tím neskončily jedny dějiny a nezačaly jiné dějiny. Pokračují stále jedny a tytéž dějiny se stejnými lidmi. A co teď: mám napsat něco v tom smyslu, že to není amputace snětivého údu, že je to nahrazení jedné sněti jinou snětí a že nezbývá než s napětím pozorovat a čekat, co se z toho vyvine?
Nechci psát o Kosovu a není v této chvíli podstatné, že pokládám vyhlášení samostatnosti a mezinárodní uznání nového samostatného státu za obrovskou chybu, která se v budoucnu vymstí. Opravdu mě v danou chvíli zajímá přemýšlení v obrazech. Žijeme dobu obrazů. Milujeme obrazovou zkratku. Obraz je přehlédnutelný v krátké chvíli. Ostatně máme i slovní obrat „být v obraze“. Kdo je v obraze, chápe v zásadních rysech situaci nebo problém, dokáže se orientovat a rozhodovat. Můj přítel Václav Wiesner se desítky let zabývá japonskými zahradami. Právě včera řekl hezkou větu: Čím víc o japonských zahradách vím, tím míň jim rozumím. Znamená to, že „není v obraze“. Je to člověk praxe. Zahrady studuje i buduje, žije jimi. Vlastně o nich i nerad mluví, protože ví, že každá výpověď oklešťuje skutečnost.
Myšlení v obrazech a hlavně sdělování ideje ve slovním obrazu má jednu významnou vlastnost: podmanivost. Větou o snětivé ruce Timothy Garton Ash svoji úvahu začíná. To není člověk, který problematiku Balkánu zná z televizního zpravodajství. Je do ní hluboce zasvěcen a informace čerpá z pramenů. Jistě má důvody, proč věřit tomu, že uznání Kosova samostatným státem byl správný krok a povede ke zklidnění situace. Obraz o snětivé ruce nepotřebuje pro sebe, nýbrž pro přesvědčení jiných lidí, kteří situaci neznají, na Balkán nejezdí a nehovoří s politiky a vojáky, kteří tamní politiku dělají.
Co když se ale mýlí? Co když celá ta obrovská suma informací vede k falešnému závěru a ten je podpořen jasným a snadno pochopitelným obrazem amputace chorého údu? Copak jsme zažili málo erudovaných a ve výsledku absolutně scestných analýz? Pro sebe si udržuji jedno možná pošetilé vodítko. Je upředeno z několika principů, které se obvykle osvědčují. Například, že si lidé nezvyknou na něco, co považují za křivdu. A že tento pocit křivdy se nedá přemalovat žádným obrazem v pastózních barvách.
***
ONDŘEJ NEFF Sdělování ideje ve slovním obrazu má jednu významnou vlastnost: podmanivost
