Když se moskevská elita v roce 1968 usnesla, že vojska Varšavské smlouvy obsadí vzpurné Československo, nikdo z nich určitě netušil, jak ovlivní osud jednoho desetiletého chlapce z italské Neapole. Pan Capalbo starší byl totiž poměrně vysoce postaveným členem italské levicové strany. Na protest proti srpnové okupaci Československa z ní vystoupil. „Najednou se náš život změnil, už jsme neměli takové postavení. A já se ptal proč. Co je to za město, ta Praha, kvůli které se můj otec takhle rozhodl?“ vysvětluje o čtyřicet let později Carlo Capalbo (50), proč se po pádu železné opony rozhodl usadit právě v našem hlavním městě. „Možná mi to bylo tak určené, když se dnes ohlížím zpět,“ usmívá se dobře naladěný muž v zasedací místnosti své firmy PIM (Prague International Marathon). „A také jsem byl asi jediné italské dítě, které své mámě říkalo maminka, přestože tohle slovo v italštině nenajdete,“ vysvětluje angličtinou, kterou občas, když chce něco zdůraznit, proloží českým slůvkem.
Hlavní důvod, proč se počátkem 90. let minulého století rozhodl změnit své bydliště, byl ale jiný. V té době pracoval jako výkonný manažer pro Evropu softwarové firmy WordPerfect. „Měl jsem vysokou pozici, byl hodně mladý a svým způsobem nejistý. Potřeboval jsem získat sebedůvěru. Navíc ze světa byznysu, ale vlastně i z celé západní kultury jsem byl unavený,“ vysvětluje. „Když jsem pak přijel pracovně jako konzultant pro Evropskou unii do Prahy, nevěřil jsem vlastním očím: úplně jiní lidé, cítil jsem tady navíc velké nadšení ze společenské změny, která se tu odehrála. A také – baví mě poznávat něco nového.“
Jednou se takhle sešel v Praze na pivu s italským maratonským běžcem Gelindem Bordinim. „Po dvou pivech člověk začne organizovat maraton, po třech olympiádu,“ usmívá se. Jenže Carlo nezůstal u hospodských řečí, v roce 1994 založil „maratonskou“ firmu a o rok později už se v Praze běžel první vytrvalecký závod. Ze startu na Staroměstském náměstí tehdy vyběhlo 985 závodníků. Dnes se pod hlavičkou PIM pořádá ročně 27 závodů s celkovou účastí kolem 40 000 běžců. Hlavního běhu (maratonu alias 42,195 kilometru) se dnes účastní i světová špička z Keni: šlachovití muži s nevyslovitelnými jmény, kteří dokáží uběhnout trať za dvě hodinky a deset minut (nejlepší z žen běží zhruba dvě a půl hodiny). „Pro mě jsou ale stejně důležití i obyčejní lidé, možná i důležitější,“ říká Carlo Capalbo, „maraton je totiž i společenská akce.“
„PIM je jedna z velmi významných a prestižních pražských akcí,“ říká pražský radní pro kulturu a volný čas Milan Richter, „dělá Praze obrovskou reklamu v zahraničí.“ Carlo Capalbo k tomu dodává: „Je třeba najít něco, co do Prahy přivede znovu turisty, kteří už ji viděli a teď si mohou vybrat mezi celou řadou velmi atraktivních východoevropských měst, jako je Krakov nebo Riga.“ Důvodem pro mnohé z nich může být právě květnový maraton nebo březnový půlmaraton. „Navíc je to jediný sport, ve kterém vážně nejde o to vyhrát. Už jen doběhnout do cíle je velké vítězství.“
Ne práce. Vášeň!
Jeho firma má dnes roční obrat přes 50 milionů korun. „Mnoho lidí si myslí, že jsem milionář,“ krčí rameny Carlo Capalbo. „Peníze potřebuju k životu, ale mým cílem nejsou. Mnohem důležitější pro mě je vytvořit něco, co funguje, co má smysl. Když mi sponzor dal velice drahé auto, vyměnil jsem ho za normální. Nejsem rád středem pozornosti,“ říká a po italsku dodá: „Ale kdybyste se mě zeptala, jestli chci lamborghini, řeknu ano. Lamborghini je něco úplně jiného!“ směje se muž, kterému na stěně v prosvětlené zasedací místnosti visí kromě plakátů s motivy pražského maratonu kresby modelů ze slavné italské automobilky.
Ať už začneme mluvit o čemkoliv, hovor se tak jako tak stočí kmaratonu. Přestože hrál v mládí Carlo Capalbo závodně volejbal a ragby a relaxačně běhá, zatím uběhl pouze třikrát půlmaraton. „Neříkejte bussines, říkejte passion – vášeň,“ opravuje mě temperamentní muž, když se ho ptám na jeho „práci“. Z jeho úst slova jako vášeň či sen, na která by se mnohý český podnikatel bál byť jen pomyslet, natož je vyslovit, zní naprosto přirozeně.
„Pan Capalbo má velké nadšení a dokáže pro věc nadchnout všechny kolem. Hlavně v počátcích bylo velmi těžké sehnat velké sponzory, on je však sveřepý a nenechá se odradit,“ charakterizuje italského podnikatele, jenž o sobě říká, že je „skoro Čech“, Libor Varhaník, místopředseda Českého atletického svazu. Dnes už musí velké firmy Carlo Capalbo podle svých slov odmítat, protože by konkurovaly tradičním maratonským sponzorům – kvůli korektnosti je však nechce jmenovat. Miloš Škorpil, ultramaratonec (běhá mnohonásobně delší vzdálenosti, než je 42,195 kilometru) a spoluautor knihy Jak uběhnout maraton za 100 dní, který se pražského mezinárodního maratonu účastní jako vodič (vede běžce, kteří hodlají trať uběhnout za tři hodiny třicet minut), dodává: „K běhání dokázal přitáhnout tisíce lidí, které tento sport vůbec nezajímal. Myslím, že pro běh v Česku udělal strašlivě moc.“
„Jsou dvě věci, které mě na Češích trošku mrzí: někdy je pro ně těžké se nadchnout, nemyslí úplně mezinárodně. A pak se také bojí rozhodovat,“ říká Carlo Capalbo, v jehož firmě nicméně pracují pouze Češi. Hned také diplomaticky dodává: „Češi jsou báječní lidé se smyslem pro humor.“
V roce 2002 se jeho rodina odstěhovala do Milána (má tři již odrostlejší „bambini“: Oliviera – 21, Claudii – 19 a Risu alias Ricarda – 14). Hlavně kvůli dětem. „Jsou Italové, ale neznali italskou historii. Také by vám vadilo, kdyby vaše děti nevěděly, kdo je Hus nebo Komenský,“ vysvětluje pan Capalbo. Za dětmi se snaží létat každý měsíc. „Nejvíc mi chybí společné snídaně, to je nejhezčí část dne.“
V Praze hodlá ještě minimálně tři roky zůstat – v hlavě má plán na mezinárodní běžecký projekt. A pak? „Víte, zeměkoule je velká,“ rozhovoří se, „v zimě jsem byl pět neděl na treku v Bolívii po stopách Che Guevary. Cestoval jsem podle jeho Motocyklových deníků, ale ne na motorce, hodně jsem stopoval, jezdil vzadu na náklaďácích, jezdil autobusem i vlakem.“ Když se ho ptám, jak na ten nápad přišel, snad poprvé během našeho povídání se na chvilku odmlčí: „Nepatřím mezi ty, kdo Che Guevaru nekriticky obdivují. Píše se rok 2008 a já žiju, kde žiju. Ale v roce 1952 v Latinské Americe jeho myšlenky měly svůj velký význam. A význam měly i pro mě – ale ztratily, jakmile se začal podílet na vraždění lidí.“ Závěrem pak pan Capalbo dodává: „Podívejte, možná si někdo myslí, že jsem maličko crazy. Ale já vím, že život je krátký a každá minuta je drahá. Nesmíme se ho bát žít. To mě naučil můj otec.“
O autorovi| EVA HLINOVSKÁ, redaktorka Pátku eva.hlinovska@lidovky.cz
