Dnes o dvaceti letech, o které nás předběhli Slováci Už před dvaceti lety se vědělo, že ta dáma, co přišla do New Yorku z delty Mississippi, má v hrdle neuvěřitelný kontraalt, v srdci odvahu dělat hudbu po svém a dohromady že je to drtivý zážitek. Cassandra Wilson tehdy nemohla uniknout pozornosti Petera Lipy, takže díky posedlosti zpěváka a dramaturga Bratislavských jazzových dnů zpívala na Slovensku před dvaceti lety. Dnes večer ji čeká Rudolfinum a česká premiéra.
Při vší radosti: není to pozdně splněný sen? Bratislavu oslnila dravá mladá dáma těsně po třicítce, k nám přijíždí coby hýčkaná superstar, veškerá energie jejího projevu je jiná. Ale na Cassandře Wilson se čas promítá zvláštně.
V mládí zpěvačka zapadla mezi progresivní afroamerické jazzmany v newyorském downtownu, nejvýraznějším byl saxofonista Steve Coleman, který se nebál hledat předlohy pro své kompozice v mapách vesmíru. Cassandra, opojená darem, který jí seděl na hlasivkách, zpívala se složitými muzikanty složité věci. Někdy to byl spíš dobrodružný proces než zaručený výsledek. Dalo se jen jásat - ale leckdo stejně čekal na momenty, kdy uprostřed ambiciózní architektury zazpívá temně medový hlas od Mississippi na chvíli sám.
Když si toho všimli ve slavné Blue Note, pilíři mezi jazzovými vydavatelstvími, přišel obrat. V roce 1993 jako by se zpěvačka svlékla ze všeho nejistého hledání. Syrové drnčení rezofonické kytary říkalo, že v něčem se vrátila mezi živelné hráče z delty, celý tvar byl však seřízený jako hodinky. Mezi vlastní písně začala Cassandra sázet songy od Dylana, U2, Neila Younga... Obnažený styl, jakým je zpívá, pro mě vždycky odehnal myšlenky na to, že tohle se dělá i pro upoutání širšího publika. Pokud se to děje s takovouhle citlivostí, pak směle do toho. Cassandra si od té doby upevňuje pozici sirény vábící na trojmezí mezi blues, jazzem a popem. Ceny Grammy jen stvrzují to, co bije do uší i bez nich.
Za dvacet let se s různými lidmi, kapelami a režimy přihodil lecjaký vývoj. Je inspirativní, ale v něčem taky trpké a nesmlouvavé, vidět, že někomu se podařilo využít ten čas k pročištění, růstu, uplatnění těch lepších předpokladů. Kromě múzičnosti a sexappealu přináší Cassandra Wilson i tuhle zprávu. A neuspěchaná povaha blues, pro jehož staleté dějiny jsou dvě dekády jako nic, k tomu vlídně dodává: jestli vám to tentokrát nevyšlo tak jako Cassandře, jen klid, můžeme začít počítat dalších dvacet let...
O autorovi| Pavel Klusák hudební publicista
