To totiž nemusel nikdo. Mohl jednoduše z Barrandova odejít. Každý volí podle svého vědomí a svědomí a jemu jistě volno v duši nebylo a utápěl ji v alkoholu.
Soudit ho nikdo nechce, ale glorifikovat ho za konjukturalismus?
A nechat o kus dál promlouvat krále domácích oportunistů Otakara Vávru, který tu bez mrknutí oka hlásá, že člověk se musí době přizpůsobit a využít ji, to už je silné kafe. On tedy každou využil na pět životů. Kromě toho Fričova filmografie po roce 1950 vyjma skvělé Hvězdy zvané pelyněk či Lidí z maringotek až tak neuchvacuje. Agitky, které točil, sice dokládají vynikající řemeslo, ale vidět Oldřicha Nového, jak v jeho filmu Nechte to na mně kvílí na stranické schůzi, je tragikomický zážitek. Ještě tak v polovině 90. let by takové bagatelizování a nechuť pojmenovat věci pravými jménem asi tak úplně neprošly. A už vůbec by neprošel rozhovor Michala Černíka s Karlem Sýsem v Haló novinách. Oba dva za normalizace bezostyšní a sprostí kariéristé se tu vydávají za oběti listopadu ’89. Podle vzoru zloděj křičí, chyťte zloděje, sesumírovali seznam literárních kritiků, kteří mravně selhali (Jungmann, Lukeš, Šlajchrt, Peňás sic!). Sýs už se těší na odplatu a vyhrožuje: tito prý jednou dostanou malý i velký dekret, vrátí se jako jateční zvířata a soudruh Sýs si pochutná na jejich šunce. Hezká vizitka doby. Stejně jako estébák obhospodařující ukradenou Bertramku a smějící se žoviálně do kamery. Tihle všichni své hodiny strachu v listopadu ’89 nikomu neodpustí, ale teď už se mohou na svá másla na hlavě klidně vybodnout.
