Freudiáni mohou zajásat, situace je nakloněna sbližování mezi ODS a jejím otcem zakladatelem. Osobní animozita mezi odcházejícím předsedou strany a prezidentem je nahrazena přinejmenším neutralitou vůči přicházejícímu volebnímu lídrovi Nečasovi ze strany hlavy státu. Zklamání, které musel Václav Klaus nutně prožívat, když sledoval osud „své“ vzdorostrany, vedené tak nešikovně, že nestojí ani za úsměšek, nahrává též spíš smíření.
Že za sbližováním může být na obou stranách kalkul, není vůbec na škodu. Obě strany jsou dnes v pozici, kdy je vzájemné spojení může jen posílit a rizika či negativa jsou minimální. Dnes je stěží představitelné, aby Václav Klaus ovládl stranu jako kdysi. Stejně bláhové by bylo u Petra Nečase doufat v to, že líbánkami se současným prezidentem získá relevantní stranickou mocenskou základnu.
Ani roztržka kolem Evropské unie, kde ODS vzdor Hradu nabrala pragmatický kurz, není aktuální. Hlubší integrace totiž není na pořadu dne, unie má nyní starost především o státní kasy některých členských států.
Návrat VK ke straně (zatím ještě ne do strany) by byl jednoznačně výzvou k návratu pro voliče, kteří ODS opustili pro „zradu ideálů“. A kvůli voličům by měli modří přejít mlčením i minulé počínání Hradu, který pro předchozí vládu ani pro premiéra neudělal nic dobrého, právě naopak.
Dospělému sluší shovívavost.
