Až se situace po volbách zklidní, ČSSD narazí na realitu: dnešní nabídka na lídra nestačí
Přitroublý místopředseda pražské ČSSD Miroslav Poche na sebe Hospodářským novinám bezelstně „prásknul“, že své straně věnoval dvě stě tisíc korun trikem. Sumu rozepsal na další členy strany a ti je věnovali jako členské příspěvky. Kromě jiného ukázal poměry v sociální demokracii v jednom z kritických momentů polistopadového fungování strany. Pražáci v čele se svým předsedou Petrem Hulinským donutili Pocheho odstoupit z postu místopředsedy ČSSD v Praze, ale na kandidátce ho chtěli ponechat. Za Pocheho stažení z kandidátky začal bojovat Jiří Dienstbier mladší. K nevoli Hulinského a spol., kteří si nepříliš zajímavého a totálně necharismatického komunálního politika vybrali za kandidáta na primátora. Asi kvůli tomu, že má po svém otci slavné jméno. Do sporu se vmísil Bohuslav Sobotka a postavil se za Dienstbiera.
Kromě pochybného způsobu financování ČSSD kauza osvětlila pro stranu zásadní střet o směřování sociální demokracie.
Posledních pět let na sebe strhával veškerou pozornost Jiří Paroubek, ostatní se více či méně aktivně drželi v jeho vleku. Po Paroubkově volební nevýhře (za tento termín se Václavu Klausovi fakt sluší poděkovat) a odchodu nastalo v sociální demokracii naprosté vakuum. Strana musí fungovat, soustředit se na komunální a především senátní volby (v horní komoře může ziskem dvanácti křesel dosáhnout většiny, což by byla alespoň nějaká náplast a bonus pro nový start). Zároveň by měla řešit, kam bude směřovat a kdo ji povede.
Za všechno může Paroubek Jenže to je právě to, co socialisté sami nevědí. Mají přitom ohromné štěstí, že se vlastně hned po květnové volební nevýhře rozběhla nová volební kampaň do voleb druhého řádu, ve kterých navíc mohou jen získat. Výmluvy na volby a deklarace o nutnosti táhnout za jeden provaz jim totiž poskytly vcelku luxusní čas na hledání.
V jednom mají socialisté jasno: za všechno zlé z minulých let a měsíců může jen a jen Jiří Paroubek a jeho tým. Trochu to připomíná jednu slavnou hlášku Trautenberka z Krkonošských pohádek. Parafrázujme: Paroubkova agresivní politika byla moc agresivní, soustředění se na typicky levicového voliče moc soustředěné.
Jenže co dál? Velká část socialistů si pochvaluje především nedávnou ideovou konferenci v Brně. Jak to bylo pěkné, jak si hezky popovídali o svých vizích a co víc, vystoupili vážení hosté: například Jiří Pehe, filosof Václav Bělohradský či sociolog Jan Keller. Jenže žádný jednoznačný program, kromě odmítání Paroubkovy politiky, z této konference nevzešel. Zmíněné celebrity stranu podporovaly už dříve. Pehe psal dokonce články přímo na obhajobu Paroubka.
Co tam máme dál? Snaha otevřít stranu intelektuálním elitám a posunout ji do středu. To je velmi diskutabilní. Za prvé neexistuje jistota, že intelektuální elity, kromě notorických podporovatelů ČSSD, mají o něco takového zájem. Za druhé by takový posun sice mohl přinést hlasy navíc, zároveň by ale odčerpal mnohem víc tradičních voličů, kteří chtějí mít slíbeny dávky a jistoty. Začne-li „nová“ ČSSD vykládat o moderním sociálním státu, mohla by dopadnout jako za Vladimíra Špidly blahé paměti. Druhá popsaná skupina voličů totiž dává socialistům opravdu sílu, minoritní první může být jen ozdobou při akademických debatách v pražských kavárnách.
Za třetí jde o to, kdo by onu „novou, moderní“ ČSSD reprezentoval. Ať už by se nakonec předsedou stal Bohuslav Sobotka, nebo Michal Hašek, pro ČSSD to moc nemění. Ani jeden z nich nemá charisma a „koule“, navíc kdo by jim věřil, když stáli dlouhá léta pevně po Paroubkově boku. Ze stejného důvodu stranu nespasí ani kádry typu „nového a nadějného intelektuála“ Lubomíra Zaorálka. Haha. Anebo opravdu nového Dienstbiera, který to vše sice může myslet dobře, v pozici lídra se mu zalíbilo, ale zjevně nepochopil, že je jen ambiciózní loutkou, které kdykoli vesele zamávají. On sám nemá sílu na to, aby s tím mohl cokoli udělat.
Ať se to socialistům líbí či ne, potřebují mít v čele někoho silného, kdo sice bude mít pochopení pro „intelektuální šlehačku“, ale dovede ji šikovně skloubit s jasným tahem na tradiční levicové voliče. Svým způsobem by to mohl dokázat třeba David Rath, kdyby ho objevili včera a začal hrát novou hru. Jenže tomu tak není a v té minulé se nenávratně vyautoval. Zajímavým lídrem splňujícím výše popsaná kritéria by mohl být třeba i Jaroslav Foldyna. Ovšem i ten by se musel vyloupnout nyní a netáhnout za sebou věci z minulosti, které ho diskvalifikují.
I někteří socialisté už začínají připouštět, že nejlepším řešením bitvy dvou nul Sobotky s Haškem by bylo zvolení někoho třetího. Jenže ho nemají. Dokud se nenajde, bude marasmus ČSSD pokračovat.
***
Snaha otevřít stranu intelektuálním elitám a posunout ji do středu by sice mohla přinést hlasy navíc, zároveň by ale odčerpala mnohem víc tradičních voličů, kteří chtějí mít slíbeny dávky a jistoty
O autorovi| PETR KOLÁŘ, redaktor LN e-mail: petr.kolar@lidovky.cz
